Ještě na náměstí jsme ale potkali Gymi s jejím oddílem, se kterými jsme se tak jen pozdravili a zmizeli v cukrárně. Každý jsme si dali dva dortíky, které byly moc dobré. Akorát Kočka nějak nezvládla ten svůj sníst a říkala, že ho dojí na louce. Nakonec jsem ho nosil v batohu celý den. Kupodivu to celkem přežil a měli jsme tak sladkou tečku po večeři .

Když jsme vylezli z cukrárny, zjistili jsme, že Gymi s dětmi je stále na přilehlém plácku a hrají nějakou hru. Pokračovali jsme tedy s nimi a zanedlouho jsme dohnali Radotín, který tentokrát šel také z Mníšku.

Na louku jsme dorazili sice o něco málo později, než loni, ale stále ještě zbývala spousta času na výměnu kartiček a setkání se starými známými .

Kartiček jsem měl letos opět 80 a vyměnil jsem všechny. Je fakt, že letos jich bylo méně druhů a nebyly tak kvalitně připravené jako jiné roky, což bylo způsobeno především tím, že letos s Kočkou hledáme nové doupě. Máme tak hodně běhání a na kartičky moc času nezbylo. Snad to příští rok bude lepší .

Chvíli po nástupu jsme se už s Radotínem odebrali do Řevnic, kam jsme dorazili opět s náskokem, který jsme využili návštěvou místního dětského hřiště. Pak jsme vlakem vyrazili domů.

Fotky na rajčeti
Letošní Básníkovy kartičky (pdf)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 1.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 2.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 3.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 4.část)

Kdo nechce nebo neumí číst, fotky a videa jsou dole

Pro mě akce začala opět nákupem. Tentokrát se mnou jela Verča 1 a dokonce se to ani nedozvěděla půl hodiny dopředu, jako loni Míša . Každopádně jí tímto moc děkuji – pomohla mi jak fyzicky, tak duševně  - dvě a půl hodiny nakupování o samotě by mohly mít na mou mysl značně devastující dopad .

Letos se nám to rozjíždělo trochu pomaleji – první noc nás bylo jen pět: Jana 2, Verča 1, Žigi, Župan a já. Absolovovali jsme již  tradiční souboj s plynovým kotlem, který ale tentokrát podlehl spíše soustředěnému psychickému nátlaku spojených sil Županových a mých, než kráse přítomných slečen, které si tentokrát místo morální podpory zapalovačů kotle vytyčily za cíl co nejvíce podupat koberec . K večeři byla bramborová kaše s párkem, přičemž jsme zjistili, že jsme nevzali žádné šťouchadlo na brambory. Ať žije improvizace. Po večeři jsme ještě koukali na film Barva kouzel, natočený podle knih Terryho Pratchetta.

Během druhého dne se náš počet zvýšil na jedenáct. Navštívili jsme lom Na Chlumu, kde jsme prošmejdili, co se dalo. A pak Žigi našel zkratku . Strmou strží jsme to vzali ke vstupu do jeskyně, kterou jsme samozřejmě neopomněli důkladně prozkoumat. Bylo v ní hodně pavouků a motýlů. A taky nás. Pak jsme pokračovali (nebo mám spíše napsat ‘vrávorali, padali a po zadku sjížděli’ ? ) dál k Berounce a podél ní k lomu Alkazar. U rozcestí na Svatý Jan jsme si dali svačinu, během níž jsme se ale museli poněkud uskromnit díky drobné početní chybě při určování potřebného množství májek . Na Alkazaru jsme prolezli několika štolami a opět si prohlédli zabetonovanou chodbu, kde by měl být uložen jaderný odpad z ústavu v Řeži. Začínám si říkat, že jestli tam půjdeme ještě párkrát, opravdu začneme svítit .

Třetí den byl poněkud náročnější, zato zajímavější. Viděli jsme travertinové kaskády, Kodskou jeskyni, Kodu, vrch Damil nad Tetínem a v samotném Tetíně hned dvě vyhlídky, z nichž jedna byla hrad (zajímavé, že? ). Na hradě jsme potkali pána od místních jeskyňářů, který nám řekl spoustu zajímavých věcí o okolí, jeskyních, a taky nás pozval, ať jdeme osmého ledna s nimi kopat . Vyprávění bylo sice zajímavé, ale na hradě celkem dost foukalo, takže jsme se za chvíli klepali zimou, což nakonec většina lidí vyřešila návštěvou místní hospody za účelem zahřátí. Mě a několika dalším se ale kouřový opar zase tolik nezamlouval, a tak jsme se rozhodli zahřát spíše pohybem. Slezli jsme Tetínskou roklí dolů k Berounce, přičemž někteří z nás si cestou zavzpomínali na Roháče: v rokli je totiž třeba zlézt skálu vedle vodopádu pomocí řetězu. Pak následoval rychlý pochod soumrakem domů, kam jsme dorazili už za tmy. Za čas dorazila i druhá polovina, která zůstala v hospodě. Navečer pak naše řady vydatně posílil příjezd Hároše, Janičky a spol., čímž náš počet vzrostl na astronomických 21. Zároveň se akce stala mezinárodní, protože s Lukášem dorazil i Viky, který k nám přiletěl až z Brazílie. Určitě především kvůli tomu, aby mohl s námi trávit Silvestra .

Čtvrtý den patřil návštěvě akvaparku v Berouně.  Ne všichni sice byli celý den a ne všichni šli do bazénu, i tak je to ale oproti loňsku silný skok. Dokonce jsme museli u pokladny chvíli čekat, protože neměli dost čipů . Počasí bylo celý den nic moc: poprchávalo a silně foukalo, takže cesta nebyla příliš příjemná a zpátky jela značná část lidí vlakem

A přišel Silvestr. Procházka byla opět náročnější, protože se jednak vyčasilo a jednak jsme se ‘maličko’ zamotali někde nad Hostimí při hledání vyhlídky na svatojanskou skálu a klášter pod ní. Vyhlídku jsme ale nakonec našli a máme z ní krásné fotky. Pro Vikyho tenhle výlet ale musel být opravdu ‘nezapomenutelný’ zážitek . Pak jsme sešli do údolí ke klášteru a prohlédli si kostel a místní léčivý pramen. Také jsme prakticky odzkoušeli, kolik lidí se vejde na jeden pařez . Cestou zpátky jsme se rozdělili, protože několik slečen nenápadně navštívilo medovou výstavu ve Svatém Janu. Později jsme k velkému zklamání od oněch slečen zjistili, že tam prý nalévali medovinu … tak snad příště .
Po návratu započaly oslavy. Jako minulý rok dorazili Evík s Jírou, takže i se započítáním těch, kteří do té doby odjeli, nás přes Silvestra bylo 22. Hrály se různé deskové hry, fotbálek a samozřejmě na kytaru. Po slavnostním přípitku následoval další kulturní program, zakončený vystoupením dívčího sboru, jehož součástí jsem byl i já . Poté byl odpálen soukromý ohňostroj, tentokrát o něco pestřejší a hlavně adrenalinovější – to když se jedna z raket místo na oblohu vydala směrem do obecenstva .
Ihned po skončení ohňostroje většina lidí vyrazila na tradiční novoroční procházku na Karlštejn. Ta byla samozřejmě plná kulturních i sportovních zážitků (zpěv ubrány hradu, koupání v Berounce, běh na rychlost u silničního radaru v Karlštejně …). Vrátili jsme se kolem půl páté a většina z nás zvolila expresní linku přímo do spacáku.

A tak skončil další, účastí silně nadprůměrný, lehce mezinárodní Silvestr. Nezbývá, než konstatovat, že to byla skvělá akce se samými skvělými lidmi, a doufám, že příští rok se všichni sejdeme znovu a opět si to pořádně užijeme .

Fotky na rajčeti
Video (vyhlídka Tetín)
Video (pařez ve Svatém Janu)
Video (Hároš, Lukáš a jejich kytary)

Fotky na rajčeti
Video – Sestřih z celé akce
Video – průsmyk Mali Alan
Video – tunel Pitve
Video – cesta Sv. Nedelja-Hvar

Ubytování jsme měli již předem zajištěné v chatě Pod Skalou, která se nachází v Čingově – v podstatě hned u vstupu do Průlomu Hornádu. Vyrazilo nás devět: Jana se Slávkem, Michal Lipták s mamkou a přítelkyní Míšou jeli jedním autem, další Míša z Radotína, Abú, Štěpánka a moje maličkost jsme jeli druhým autem. Vyrazili jsme dopoledne z Radotína a po dálnici dojeli až do Zlína, odtamtud pak přes Beskydy a Žilinu až do cíle v Čingově u Spišské Nové Vsi. Cestou jsme si ještě udělali kulturně-vzdělávací zastávku na hradě Strečno, kde jsem se navíc aktivně zúčastnil scénky na téma středověkého a moderního zubařství a mj. názorně předvedl, jak vypadá taková zdravá dáseň .

První den jsme si dali malou zahřívací výpravu průlomem Hornádu, ze které se nakonec vyklubala výprava poněkud náročnější. Vyrazili jsme Průlomem Hornádu, u lanové lávky jsme ale uhnuli do Kláštorské doliny a došli až na Kláštorisko a zpátky (dolů jinou cestou). Pak jsme pokračovali až na konec Průlomu a poté vrchem přes Tomášovský výhled zpátky. Cesta to byla nádherná a opravdu stála za to, byla ale poněkud náročná.

Druhý den následovalo jedno ze zdejších největších lákadel: Soutěska Suchá Belá. Ráno jsme byli dost znaveni z výše zmíněné ‘zahřívací akce’, tudíž jsme vyrazili až poměrně pozdě – z Podlesku jsme odcházeli těsně před dvanáctou. Což bylo možná dobře, protože největší masa turistů už byla tou dobou pryč a my se tím pádem nemuseli na žebřících tolik tlačit. Dokonce i některé fotky máme bez cizích lidí .

Třetí den si na nás přichystal nemilé překvapení. Ráno jsme vyrazili Tomášovskou Belou směrem k Sokolí dolině, kde se nachází nejvyšší vodopád Slovenského ráje – Závojový vodopád. Ten jsme po několika žebřících úspěšně zdolali a dorazili tak na hřeben nad soutěskou. Chvíli jsme poklidně šli směrem na vodní nádrž Klauzy, pak jsme ale zaslechli v dáli hřmění, které se pozvolna přibližovalo. Přidali jsme proto do kroku a začali co nejrychleji sestupovat do údolí. Když jsme došli až k vodní nádrži, na jejíž hrázi byl malý přístřešek, byla již bouřka na spadnutí. Rozhodli jsme se proto déšť přečkat u nádrže.

Za chvíli opravdu začalo pořádně pršet, samozřejmě za patřičného doprovodu hromů a blesků. Byli jsme rádi, že nejsme na hřebeni. Bouřka se přehnala jednou, pak chvíli ustala, ale za chvíli se vrátila znovu. Když přešla i podruhé, zvažovali jsme, zda nevyrazit na cestu. Do chaty to bylo ještě pár hodin cesty a nechtěli jsme dojít za tmy, takže jsme vyrazili. Cesta zpočátku probíhala bez problémů, až na to, že nad námi pořád hřmělo, což při průchodu soutěskou nebylo obzvlášť příjemné. Asi v půlce cesty ale začalo opět vydatně pršet a my zanedlouho úplně promokli. Což by samo o sobě nebyl až takový problém, kdyby se pak nezačaly objevovat padlé stromy, které jsme museli různě podlézat a prolézat. Nejprve jich bylo pár, nakonec jsme ale museli zdolat celý asi třistametrový úsek, kde všechno, co bylo dříve nad cestou, bylo teď na cestě.

Do chaty jsme dorazili úplně promoklí, ale v celkem veselé náladě (koneckonců, cestou jsme objevili několik nových vodopádů, o kterých jsme dosud neměli ani tušení ).  Na chatě jsme ale dost rychle vystřízlivěli, když jsme zjistili, že tam na záchranáře čeká paní, které na hřebeni spadl strom na manžela. Uvědomili jsme si, že kdybychom bývali na Klauzech nepočkali, mohli jsme v té spoušti v Tomášovské Belé skončit taky.

Čtvrtý den jsme si po předchozím zážitku naordinovali odpočinkový program. A jelikož jsem při jedné z cest do Spišské Nové Vsi za nákupem pojal podezření, že dříve uzavřená skorovyhlídková silnice přes sedlo Kopanec by mohla být opět otevřená, vyrazili jsme to vyzkoušet. Byla otevřená. 20 kilometrů serpentin byl skvělý řidičský zážitek !
V sedle jsme chvíli zastavili a kochali se, nakonec jsme ale pokračovali k přehradě Dedinky, kde jsme se trochu vykoupali. Přehrada je krásně čistá, ale taky pěkně ledová .  A při koupání jsme sledovali vlaky, jezdící po hrázi na druhé straně přehrady – těsně nad vodou.

Po koupačce jsme se ještě přesunuli k tunelu, kterým nová hlavní silnice obchází Stratenský kaňon. Ten jsme si posléze prošli po staré silnici, která tam kdysi vedla. Poté jsme se stejnou cestou přes Kopanec vrátili domů.

Další dva dny jsme díky Míšině indispozici a její roli řidiče druhého auta chodili na túry v šesti: ještě s Janou a Slávkem. V tomhle počtu jsme i jezdili autem ten kousek na parkoviště, kde si nás pán dokonce zapamtoval – pravděpodobně po prožitém šoku z prvního dne, kdy jsme mu na otázku: „Dvě vstupenky?“, odpověděli: „Ne, šest“ .
Pátý den jsme pak absolovovali poněkud náročnější túru dolinou Piecky až téměř na Kláštorisko, před kterým jsme ale uhnuli na Velký Kyseľ se zacházkou k Obrovskému vodopádu, která je moc pěkná a vřele ji doporučuji :) Šestý den jsme si pak prošli dolinu Velký Sokol. Vraceli jsme se oba dva dny stejnou cestou: přes Malou Poľanu.

Poslední den večer jsme pak uspořádali malou rozlučkovou oslavu. Pekly se buřtíky, pilo se pivo a hrálo se na harmoniku a na kytaru až pozdě do noci :)

V úplném závěru akce jsme si ještě dali malou zajížďku na Spišský hrad, který se  svou rozlohou řadí mezi šest největších hradů na světě.  Tam jsme si dali krátký sraz s Kubou Hronkem, který byl s jinou partou opět v Roháčích, shlédli jsme zdejší typické představení zahrnující zastřelení kata a sledovali sysly na dolním nádvoří (zvláště Abú se ukázal být zručným syslím fotografem ). Nakonec nám ale nezbylo nic jiného, než nasednout do auta a vyrazit domů. Jeli jsme stejnou cestou jako na začátku, přes Žilinu, Beskydy a Zlín. Domů jsme dorazili už za tmy.

Fotky na rajčeti
Sestříhané video z celé akce
Video – průjezd sedlem Kopanec

Páteční večer padl na přesun z Prahy do Bohumína, kde jsme se ubytovali v bývalé vodárenské věži přestavěné na penzion (http://www.bospor.info/).

V sobotu ráno jsme se pak s Alešem oblékli jako slušní lidé a vyrazili jsme na svatbu. Při hledání kostela jsme se však ztratili, takže přestože jsme vyrazili poměrně včas, příchod k oltáři jsme již nestihli. Po zhruba hodinovém obřadu jsme strávili ještě další hodinu ve frontě na gratulace – svatbu Žížaly se Stáňou si nemohl nechat ujít plný kostel lidí.

Odpoledne jsme pak vyrazili i s rodiči na hrad Hukvaldy – jeden z našich nejstarších a největších hradů založený kolem roku 1240. Potom jsme se přesunuli zpět do Bohumína, abychom si ještě pořádně užili aquapark, kam jsme měli jakožto hosté penzionu volný vstup. A protože nám v bazéně a na tobogánu pořádně vyhládlo, zašli jsme s Alešem ještě na večeři v nejvyšším patře věže, odkud byl krásný výhled na noční Bohumín. Kromě nás v restauraci nikdo nebyl

V neděli jsme se ráno podívali na vyhlídku z věže na město a přesunuli se do centra Ostravy. S Alešem jsme se podívali na vyhlídkovou věž nové radnice, pak jsme se městem přesunuli na Slezskoostravský hrad. Tam jsme prošli hrad s průvodkyní a ochutnali pár vín, protože tam zrovna byla nějaká vinařská ochutnávková akce. Nakonec jsme se ještě projeli tramvají někam do tramtárie a zpátky ;o)

Fotky (rajče)
Video z jízdy tramvají (youtube)

A jak to na víkendu vypadalo? V pátek večer většina zúčastněných zjistila, kde je v Hostinném Penny. Rozhovory mezi přijíždějícími a těmi, co už byli na základně, probíhaly povětšinou takto:

Hledající: „Nevíme kudy na základnu.“
Základna: „A kde jste?“
Hledající: „U Penny.“

Ještě v pátek večer (v noci) byla poslední přednáška z myšlenkových základů skautingu. Potom přišly na řadu Žížaliny fotky ze svatby.

V sobotu se hned po snídani začalo se zkoušením – organizace a právo, příroda, pedagogika a psychologie, metodika a vedení oddílu, myšlenkové základy. Dvojice kolovaly mezi zkoušejícími až do oběda, kdy byla chvilka klidu. Po obědě jsme se zúčastnili sázení lípy svaté Anežky České, na kterou nás do přilehlého parku pozvali místní skauti. A potom jsme se vrhli na obhajoby písemných prací a na konec přišel i test z hospodaření, který trval až do večeře.

Po večeři jsme si šli půlhodinovou procházkou ještě trochu provětrat hlavy do města, aby se nám lépe opravovaly testy. Na zdi tělocvičny se objevily žluťánky (odvozeno od červánků) – tedy žluté mráčky na osobní vzkazy. Okolo desáté večer se začaly promítat fotky z celého kurzu a potom se ještě hrálo na kytaru. Spát se šlo pozdě.

V neděli následovali opravné testy a dozkušování těch, kteří chyběli na některé části kurzu. Nezbytnou součástí byl úklid základny. Po obědě jsme šli ven, abychom zakončili kurz. Každý měl chvíli čas někam se posadit a zamyslet se. U nově zasazené lípy jsme si pak rozdali absolventské listy a doteď pečlivě uschované lístečky z tábora. Na konec jsme spáchali společné foto u altánku a se spadaným listím.

Víkend byl fajn, ale i když bylo jasno, občas jsem měla spíše polojasné (chvíli až oblačné) pocity…

Fotky

Navzdory předpovědi bylo ráno počasí celkem pěkné, závod v provazech deště se tedy nekonal. V 9:30 jsme odstartovali. Po tradičním štrůdloidním rozjezdu se pole trošku roztrhalo a následoval moc pěkný závod. Počasí přálo, nebylo ani zima, ani vedro, po cestě nám několikrát zamávaly naše morální podpory . Byl jsem rád, že jsem tento rok nepodcenil trénink: v cíli jsem byl v čase 2h 47min, což je o 1h 4min dříve, než loni! Dost jsem se tak dotáhl na Hároše, který letos dojel za 2h 41min – cca o 10min dříve, než loni. Po skončení závodu jsme se občerstvili a chvíli sledovali probíhající doprovodný program, odpoledne jsme pak při procházce navštívili Malovaný sklípek v Šatově. Je moc pěkný a i když prý nikdy ke skladování vína nesloužil (byla tu údajně něco jako herna), dnes tam prodávají moc dobré víno.

Ráno jsme vstali do mokrého a studeného dne. Moc to nevypadalo, že by mělo přestat, i přes to jsme ale nakonec vyrazili na prohlídku Znojma. V dešti jsme si prohlídli náměstí a vyhlídku do údolí řeky Dyje u chrámu sv. Mikuláše. Prohlídky podzemí byly bohužel s ohledem na počasí obsazené dlouho dopředu, takže jsme na ně nečekali. Snad příště. Večer se naštěstí mraky roztrhaly a my si mohli u ohně pěkně zazpívat a zahrát.

Ráno následovala krátká projížďka na kolech okolo Šatova a potom už jsme se zase naložili do auta a vyrazili směr Kraskov u Seče, kde má Hároš chatu a kde jsme mohli přespat a nechat kola, abychom s nimi nemuseli až do Prahy. Cestou jsme se ještě stavili u krásné kamenné přehrady Pařížov a Hároš nám zprostředkoval takovou malou exkurzi na hráz.

Ráno jsme se ještě trochu prošli po okolí chaty, pak jsme popřáli Hárošovi šťastnou cestu a hezký pobyt na Slovensku, kam měl zanedlouho odjíždět, a vyrazili jsme směr Jeseníky.

První problém přišel už v Pardubicích. Při placení nafty jsem zjistil, že jsem si omylem převedl na spořící účet víc peněz, než jsem chtěl, a že teď jaksi nemám na kartě dost peněz na zaplacení nafty. Musel jsem tím pádem zaplatit v hotovosti, čímž jsem ale z částky cca 1500 kč, připravené na dovolenou v Jeseníkách odčerpal celkem nezanedbatelných 1200 kč. Došlo mi, že tohle bude hodně zajímavá akce .

Nakonec jsme po vybrání téměř všeho, co na kartě bylo, usoudili, že máme dost na to, abychom nějak přežili víkend. Nakoupili jsme tedy jídlo (tentokrát dost s ohledem na cenu ) a vydali jsme se to zkusit.

V Jeseníkách jsme strávili čtyři krásné dny. Přespali jsme dvakrát u Gymi na táboře a dvakrát v kempu (Jesník a Velké Losiny).  Protože jsme v Jeseníku stáli na místě, kde chodilo hodně lidí, docela jsme upoutali pozornost a lidi koukali, co to je za šílence, co spí v autě. Tedy jen do té doby, než přišli na to, že v něm máme postel 110×190 cm. Pak už spíš záviděli .

První den jsme vyjeli autem na Červenohorské sedlo a vydali se přes Malý Jezerník a Švýcárnu na Praděd. Bylo krásně, takže především na Pradědu bylo šílené množství lidí. Ale bylo tam krásně. Vyjeli jsme výtahem na vyhlídku ve věži vysílače a obdivovali okolí. Zpátky jsme pak šli přes Švýcárnu a Vysoký vodopád, který jsme ale nějak nezvládli najít , takže jsme si ten kus zašli v podstatě zbytečně. Cestou zpátky jsme pak potkali místní turisty, kteří nám nejprve poradili cestu a pak sami zabloudili  (potkali jsme je pak ještě na cestě do sedla – dojeli nás autem).

Druhý den jsme dojeli do Jeseníku, podívali se do města a pak vyjeli autobusem k Priessnitzovým lázním. Obešli jsme kus lázeňského areálu, chvíli jsme odpočívali na sluneční louce, kde jsme si taky dali menší oběd. Pak jsme vyzkoušeli některé z léčebných praktik, využívajících studenou vodu (k velké Kočičí radosti ), napili se z několika pramenů a nakonec sešli zpátky do města k autu. Ještě v podvečer jsme navštívili Mechové jezírko Rejvíz, kde alespoň nebylo tolik lidí a my mohli nerušeně pozorovat šídla honící se nad hladinou. Pak už jsme opět přes Červenohorské sedlo zamířili zpátky za Gymi na tábor.

Třetí den jsme chtěli jít na Dlouhé stráně, ale když jsme dorazili do Koutů, začalo poprchávat a obloha byla zatažená. Zeptali jsme se proto v místním infocentru, kde nám potvrdili, že dnes má být celý den ošklivo, ale že zítra už má být zase hezky. Přehodnotili jsme tedy plán a vyrazili na hrad Sovinec. Cestou jsme ještě udělali jednu krátkou zastávku v Maršíkově, kde mají krásný starý dřevěný kostel, a jednu trochu delší zastávku u Rešovských vodopádů (abychom si trochu vynahradili ten Vysoký vodopád, který jsme neviděli ).  Nakonec vůbec nepršelo, i když to mohlo být tím, že jsme se přesunuli slušný kus dál.

Čtvrtý den jsme hned ráno vyrazili do Koutů, kde jsme nechali auto a vyrazili pěšky na Dlouhé stráně. Většina lidí se vyveze lanovkou a pak jedou autobusem k jezeru, my jsme to šli pěšky celé, až nahoru. Ten den se jel nějaký závod na horských kolech a my jsme cestou pozorovali závodníky. Nahoře jsme obešli horní nádrž, a protože tam hodně foukalo, vydali jsme se pomalu zpátky a cestou se ještě zastavili na vyhlídce na Medvědí hoře. Sluníčko pálilo jako divé a my jsme nakonec byli docela rádi, že jsme stihli lanovku a mohli si tak ušetřit notnou dávku trmácení v tom vedru z kopce.  Dole jsme sedli do auta a jeli se zchladit k přehradě Krásné u Šumperka.

Poslední den ráno jsme se chtěli podívat na zámek ve Velkých Losinách, ale zjistili jsme, že nemáme na vstupné  . Tak jsme se alespoň prošli zámeckou zahradou a zvolili náhradní program – návštěvu papírny. To byl nakonec docela dobrý tah, protože od Gymi jsme slyšeli, že zámek je prý sice hezký, ale uvnitř toho zase tolik není. S penězi jsme nakonec vyšli opravdu dokonale – když jsme se po poledni vydávali na cestu domů, měl jsem v peněžence jednu korunu .

Cesta probíhala celkem bez obtíží, tedy až na šílené vedro. Bylo přes 30 stupňů, všude poutače na zmrzlinu – člověk by si dal, ale za co? Nakonec jsme to nějak přežili, dojeli jsme do Kraskova k Hárošovi na chatu, naložili kola a pokračovali dál do Prahy. A doma si Štěpánka všimla, že měla celou dobu v kapse u bundy stokorunu. Myslel jsem, že ji přerazím  .

No a tak skončila naše letošní soukromá dovolená. Před námi sice bylo ještě v srpnu Slovensko a v září Chorvatsko, ale nikde jsme se už neopálili tolik, jako ten poslední den v Jeseníkách .

Fotky na rajčeti
Kočka komíhá – video na youtube
Rešovské vodopády – video na youtube
Jízda lanovkouv Koutech – video na youtube

V sobotu šly děti na výlet, kde měly zjistit, jaké bude letos téma etapové hry na táboře. Sedm starších se sebralo a vyjelo Žigiho autem prozkoumat okolí. Nejprve jsme navštívili zříceninu Žampach, kde jsme našli pozůstatek sklepní místnosti, potom jsme se přesunuli na Lanšperk, ze kterého zbyla dlouhá zeď – bytelná, avšak jediná. Vylezli jsme i na malou sešroubovanou rozhlednu na „hradě“. Pak jsme se šli podívat ještě na kostel v přilehlé vesnici, kde jsme chvíli poseděli na sluníčku na schodech před vchodem. Protože jeden a půl Evíka začalo mít hlad, zavrhli jsme další cíle a dali jsme si pozdní oběd v Letohradu u muzea řemesel.

Neděle byla převážně ve znamení balení a úklidu. Ale když děti zase zmizely na procházku, fotila se okresní opice – nový maskot našeho skautského okresu se musí zviditelnit. Kostým opice oblékl Básník, zkušený opičák ;o)

Než se děti vrátily, ještě jsme si stihli zahrát v osmi lidech frisbee na trojnožky na louce u domu. Byl to velký boj, který skončil 4 : 3 (Hárošův : Ještěrův tým).

Fotky na rajčeti

První probuzení bylo krásné, člověk byl ještě lehce odpočatý po tom jednom dni v Praze, frekventanti na vandru – takže žádný stres a první, co oči viděly, byl kužel tyčí a skrz pootevřené chlopně modré nebe.

Když už bylo v táboře osazenstvo obou probíhajících kurzů (Pračolek a Polojasno), mohl se večer uspořádat zahajovací oheň. Ten byl sestaven z normovaných polínek (80 cm dlouhé, min. 10 cm v průměru), která přivezli účastníci Polojasna z různých koutů republiky.

Zatímco my seděli na začátku tábora u zahajovacího ohně, v údolí Úterského potoka sedělo radotínské středisko kolem závěrečného ohně. Jestlipak skautky zdárně dokončily tři orlí pera? Určitě ano, vždyť už jim zbývala jen samotka. A kdopak asi vyhrál bodování skautek? Neusnula Méďa na vavřínech? A která družina vyhrála etapovku? Makovníci, Šemíci nebo Tragédi?

Zhruba uprostřed tábora přijel na návštěvu zasloužilý bratr Rys. Když nám (harému) o něm Korádo něco málo řekl, prohlásila Tuleň: „Tý jo, a s takovou legendou já budu spát v týpku…“

Večer v jídelně nám Rys povídal o historii (především té od roku 1945 dál) prostřednictvím svých vlastních zkušeností. Padla tma, začala být zima, lidem se klížily oči (mnozí skutečně usnuli), ale nikoho ani nenapadlo, že by od vyprávění odešel…

Občas jsem se zašla podívat na některou z přednášek, abych taky něco pochytila. Jako instruktor elév, v instruktorování naprostý zelenáč, jsem se tím tak trochu snažila naladit na vzdělávací vlnu.

Zároveň bylo docela hezké, vrátit se třeba na některé přednášky po třech letech :o)

Pokud bych měla vypíchnout nějakou chvíli s Atmosférou, pro mě s velkým A, bylo by to na půdě srubu, když se tam udělala kavárna. Během ní si každý vzpomněl na svého vedoucího z dětských let a když kolečko doběhlo, začlo se zpívat.

Polovina lidí byla ještě napůl ponořená do svých vlastních myšlenek, ale všichni společně zpívali nebo hráli a ve svitu svíček jsem měla pocit klidu, míru a propojení celého kruhu sedících lidí. I když na druhou stranu ten pocit klidu, míru a sounáležinosti mě udeřil jako kladivo…

Při jedné zpětné vazbě někdo prohlásil: „Nikdy jsem si nepomyslel, že na skautské akci budu hrát hru o pivu.“ Ale pravda byla taková, že lidstvo bylo na pokraji katastrofy, neboť nebylo, kdo by vařil pivo. A tak jsme naše tři družinky jednoho krásného rána (brzkého rána) vzbudili a vyslali zachránit pivo.

Původně bylo v plánu, že půjdou na exkurzi do pivovaru v Kácově. Jako vstupenka jim měl sloužit vymyšlený reklamní slogan na místní pivo. Leč, jak jsme zjistili, bylo to s pivem už tak zlé, že v den hry začínala celopivovarní dovolená.

V závěru celé akce měli družiny donést oheň od poslední serpentiny nad táborem, v táboře ho dopravit do ohniště v kruhu o poloměru 2 m, kam nesměli vstoupit, a nakrmit ho tak, aby přepálil provázek nad ohništěm. Ten byl součástí důmyslného kladkostroje pánů Sama a Mamuta a jeho přehořením spadla ze stromu poslední zpráva.

Součástí záchranné mise byla výroba půlitrů z dostupných přírodních materiálů, s čímž se každá družinka poprala svým vlastním způsobem. Na obrázku jsou výtvory Kulového blesku, Chinooku a Svistu mlhy. A jako je zlatá střední cesta, tak byl i zlatý prostřední půlitr – jediný neprotekl a dokonce měl téměř přesně 0,5 litru.

Předposlední den se zapískal večerní nástup. Ale kde je Polojasno? Pomalu se od týpek přiloudala skupinka všech polojasných frekventantů, všichni ruce za zády, dávaje pozor, aby ruce nebyly spatřeny. „No co to je?!“ lomozí Korádo.

Po rozdání táborové pošty je prostor pro vyjádření táborového osazenstva. Tu se hlásí „o slovo“ polojasní a jeden po druhém nosí instruktorům kytičky :o)

Poslední večer v táboře znamenal i závěrečný oheň. Krom obří pagody, kterou Vilík zapálil ohněm vykřesaným Mamutem, osvětloval okolí i měsíc v úplňku.

Ohňostroj jisker vylétal vysoko nad kruh sedících lidí. Písničky střídala žranice, hostinu scénky družinek. Instruktoři přednesli báseň o sobě navzájem. Když se z nebe začal snášet lehký deštík, sklidili jsme vše od ohně a naposledy se zavrtali do spacáků.

S čím bude tenhle tábor neodmyslitelně spojený, to je pedig. Tuto zákeřnou chorobu šířící se jako mor k nám do tábora zavlekla Bobeš. Kam se člověk podíval, všude samé proutí a košíčky v různém stádiu výroby.

Jednoho dne nás velitel harému Korádo vyslal na „chrumdí“, aby se večer mohl v týpku udělat ohýnek. Přinesly jsme dvě náruče chrastí a jednu náruč hub.

O zábavu pro celý tábor se starala družinka Kulových blesků. Všude chodili poslední, ale náramně vysmátí. Luštili cizí šifry, které našli místo vlastních. Opalovali nalezené prázdné papíry v domění, že je tam zpráva psaná neviditelným písmem. Snědli šém, kterým měli zachránit zaseknuté instruktory (v táboře tenkrát řádila nemoc moribundus), a nový pak šli koupit do Tesca.

Jednou se spustil déšť. V týpku jsme se sešli Korádo, Žížala a já. Se stanem tohoto typu měl zkušenosti vlastně jen Korádo. Se Žížalou jsme poprvé viděly, jak po tyčích stéká voda. A kape nám přímo do věcí. „Korádo, tady prší!“ Korádo protočil oči v sloup a jal se nám vysvětlit a ukázat, co s tím…

No, musím říct, že ač jsem na začátku dost váhala, jsem teď opravdu ráda, že mi v zimě Korádo napsal, jestli nechci do týmu nového Polojasna. První víkend byl super a tábor ještě lepší…

Moje fotky na Rajčeti

Bobešovy fotky

Fotky od Hrošíka

]]> http://pejsek-a-kocicka.iocko.cz/2011/vlk-polojasno-2011-tabor/feed/ 0