I letos jsme se vypravili na cestu na jih, letos dokonce o něco jižněji než loni.

Už poslední srpnový den se sešla budoucí posádka auta, aby nakoupila hlavně jídlo a nakupila všechny věci na jednu velkou hromadu. Složení lidí zůstalo z větší části stejné jako loni, tedy já a Básník, Abú a Jana K., která vystřídala Gymi.

Během velkého nákupu v předvečer odjezdu jsme narazili na jedno velké dilema: Koupíme želvu? Konečné rozhodnutí bylo, že koupíme. Jednalo se samozřejmě o velkou nafukovací želvu do vody. Nového domácího mazlíčka jsme si na cestu nepořizovali.

Čtvrtek 1. 9.     … Praha => Balaton

Ráno jsme všichni společně vstali a den zahájili poslední českou snídaní. Následovalo hektické balení a nakládání auta, smažení řízků na cestu a poslední nákupy čerstvého ovoce, zeleniny a tmavého českého chleba.

Balení se neobešlo bez zapomínání (např. v kuchyni připravený kanystr s vodou nakonec nikam nejel). Původně neplánovanou, ale typicky českou sváču na cesty – řízky – jsme zpucli na nějaké benzínce na D1.

Slovenské hranice jsme překročili ve 14:47 a kousek za nimi nám došla směs do ostřikovačů auta. Tu jsme spolu s naftou doplnili ještě než jsme v 15:48 překročili hranice maďarské.

Blížíme se k Balatonu a už prší. Asi nám není souzeno, abychom o dovolené měli suchý stan. Navíc je i bouřka. Vzpomněli jsme si na Myšici na Slovensku (Míša V.).

SMS Míše: Ahojky. Jedeme k maďarskému Balatonu, už jsme skoro tam. Leje jako z konve, blesky křižují oblohu, po silnici teče řeka. Po dálnici jedeme necelých 70 km v hodině. A teď se přidaly i kroupy. Nepřipomíná ti to něco? S pozdravem Štěpa, Básník, Abú a Jana K. :o)

Už je vidět Balaton. A leje jako z konve.

Ve chvíli, kdy jsme si řekli, že bouřku přečkáme na benzínce, přestalo pršet. Já s Janou jsme nadšeně vyběhly na dětské hřiště. Záhy jsme sice zjistily, že to není dětské hřiště, nýbrž rodinný fitness koutek, to nám ale naši radost nikterak nezkazilo a my tu vesele blbly asi deset minut, než se jelo dál.

Kemp jsme našli ještě za světla. Než se setmí, šli jsme se podívat na Balaton. S sebou jsme vzali foťák i se stativem. Cesta na travnatou pláž vede přes koleje s čilým provozem. Vyfotila jsem fotku skrz vlak ;o) Dlouhá expozice, stativ a rychle jedoucí vlak dokážou divy v umění. U vody jsem zkoušela vyfotit bouřku v dálce, ale zachytit blesk se mi podařilo jen na jedné fotce.

Protože se rychle setmělo a začal foukat silný vítr, šli jsme postavit stan a uvařit večeři. Během vaření začlo nejprve pršet, potom lejt jako z konve. Nakonec k nám dorazila i ta bouřka, kterou jsme fotili v dálce. Jídlo jsme tedy dovařili a snědli na verandě domu hrůzy – nějaká pouťová atrakce se jím může inspirovat – všude samý pavučiny a na nich tlustý pavouci.

Čekali jsme, jestli to nepřejde, jenže déšť dával jasně najevo, že se jen tak nedá. Proto jsme se za deště nasoukali do stanu a šli spát – do rána bude všechno totálně durch (včetně našich spacáků, pač stan pro čtyři lidi pro čtyři lidi ve skutečnosti není). To bude paráda, hned od začátku…

—

Pátek 2. 9.     … Balaton => Zadar

Ráno kupodivu nedopadlo tak černě, jak jsme si večer mysleli. Stan byl od větru vyfoukaný do sucha a i spacáky zůstaly téměř suché, jen místy trochu navlhlé.

S Básníkem jsme se ještě před snídaní zašli podívat k Balatonu. V ranním světle nevypadala jeho voda o nic lákavěji. Na břehu bylo ale dětské hřiště, kde jsme vyzkoušeli houpačku. Když jsme se nasnídali, dali si sprchu a vše sbalili, vyrazili jsme na další cestu.

Na maďarsko-chorvatské hranice jsme dorazili zřejmě v polední pauze (11:25), protože se ani pořádně nepodívali, jestli lidi v pasech souhlasí s těmi, kdo sedí v autě, natož aby otvírali kufr auta. Zřejmě si to vymačkávání zubní pasty a šacování (které prý běžně provádí u mladých lidí v novém autě) nechají až na cestu zpátky.

Oběd byl opět chlebový na nějaké benzínce. Krátce na to začlo pršet.

Doufejme, že déšť skončí dřív, než dojedem do Zadaru. Abú s Janou se vzadu perou jak malý děti ;o)

Po druhé hodině jsme projeli tunelem Mala Kapela, který je dlouhý přes 5 km. Ten je součástí série krátkých i dlouhých tunelů, které máme po cestě. Jeden z těch dlouhých chce Básník objet horem – tedy místo abychom jeli 5 minut tunelem, pojedeme několik hodin průsmykem nad ním. Alespoň že už neprší.

Sjíždíme z dálnice, abychom se dostali k průsmyku Sveti Rok. Baba u okýnka mýtnice nám vrátila o 5 kun méně.

Po hodinách na dálnici sjíždíme na menší silnice, procházející zpočátku i vesnicemi. Pak už jen neobydlenou krajinou. Na chvíli jsme zastavili u rozlehlých jezerobažin, za nimiž byly v dálce hory. Pak jsme nabrali směr průsmyk. Cesta byla štěrková a zpočátku byly kolem vzrostlé stromy, které tvořily zelený tunel.

Když stromů začalo být méně, objevila se v zatáčce cesty malá dřevěná rozhledna. Čtyři poláci na kolech s plnou polní, které jsme tam potkali, měli před sebou ještě slušnou štreku. Chvíli jsme se kochali a pak pokračovali dál. Zeleně podél cesty bylo čím dál míň a ze serpentin bylo občas vidět daleko zpátky.

A pak cesta přestala stoupat a před námi byla zvlněná kamenitá pláň. Kolem cest byly cedule zabraňující vstup mimo cesty z důvodu možných min. A uprostřed toho ničeho byla u cesty dopravní cedule upozorňující řidiče, že tímto směrem se jede k dálnici.

Cesta začala otvírat nové výhledy do okolí. Skály. Tyčí se strmě až k oblakům, jindy se skalnaté kopce táhnou do dálky. Kus vpředu je vidět stádo ovcí. Když se k němu pomalu blížíme, vidíme i pasáčka. Staršího, větrem ošlehaného a sluncem opáleného muže v modrém tričku. Když viděl, jak si z auta fotím ovce stojící přímo před námi, usmál se a zamával. Úsměv i zamávání jsem oplatila a když se ovce kolem auta přehnaly jejich pomalým krokem, pokračovali jsme v cestě.

Minuli jsme pasáčka ovcí v minovém poli a brzy se před námi objevil kostelík z bílého kamene. A za ním nic. A za tím dlouhotrvajícím nic bylo moře dole a nebe nahoře. Kostelík stál na hraně náhorní plošiny, která tu začala prudce klesat.

Ostré serpentiny nás pak zavedly k dalšímu kostelíku, tentokrát v takovém antickém stylu. Tady jsme se zastavili na dýl a dali jsme si svačinu. Byli jsme asi v polovině cesty dolů.

Básník, u kostela: „To je nádhera – stát tu tak s okurkou v ruce…“

V poslední zatáčce štěrkové cesty bylo opuštěné stavení a pak už jsme najeli na asfaltku. Jsme zpátky na civilizované cestě, i když vede pustinou. Než jsme se ocitli zpátky na dálnici, ještě jsme zastavili u obrovského mostu Maslenica. A pak jsme jeli rovnou do kempu v Zadaru.

Zatímco kluci stavěli stan a hledali elektřinu pro ledničku, s Janou jsme se vrhly do přípravy večeře. K té byly halušky. A bylo jich fakt hodně. Spíš moc.

Po večeři jsme se šli projít do města. Vzdušnou čarou je to přes zátoku kousek. Ani ve snu by nás nenapadlo, že suchou nohou bude cesta tak dlouhá. Prošli jsme si osvětlené město. Na to kolik bylo hodin (blížila se půlnoc), bylo město živé jako uprostřed dne. S sebou jsme měli stativ, a tak jsem zkusila něco nafotit.

Koupili jsme si zmrzlinu a vyrazili na nábřeží, kde jsme se chvíli váleli na pozdravu slunce – barevném světelném kruhu a další chvíli seděli u mořských varhan, které hrají podle toho, jak šplouchají vlny. Cestou zpátky jsme narazili na převozníka, který nám za pár kun zkrátil alespoň část cesty.

SMS domů: Ahojky. Jsme v Chorvatsku, přesněji v Zadaru. Sedíme v centru u moře a posloucháme mořské varhany. Noční Zadar žije. Zato my už se vidíme ve spacáku. Dobrou noc :o)

I v jednu v noci bylo šílené horko a sprcha přišla vhod. Halušky se během večera staly zakázaným slovem. A do spacáku jsme se dostali v půl druhé.

Ještě na náměstí jsme ale potkali Gymi s jejím oddílem, se kterými jsme se tak jen pozdravili a zmizeli v cukrárně. Každý jsme si dali dva dortíky, které byly moc dobré. Akorát Kočka nějak nezvládla ten svůj sníst a říkala, že ho dojí na louce. Nakonec jsem ho nosil v batohu celý den. Kupodivu to celkem přežil a měli jsme tak sladkou tečku po večeři .

Když jsme vylezli z cukrárny, zjistili jsme, že Gymi s dětmi je stále na přilehlém plácku a hrají nějakou hru. Pokračovali jsme tedy s nimi a zanedlouho jsme dohnali Radotín, který tentokrát šel také z Mníšku.

Na louku jsme dorazili sice o něco málo později, než loni, ale stále ještě zbývala spousta času na výměnu kartiček a setkání se starými známými .

Kartiček jsem měl letos opět 80 a vyměnil jsem všechny. Je fakt, že letos jich bylo méně druhů a nebyly tak kvalitně připravené jako jiné roky, což bylo způsobeno především tím, že letos s Kočkou hledáme nové doupě. Máme tak hodně běhání a na kartičky moc času nezbylo. Snad to příští rok bude lepší .

Chvíli po nástupu jsme se už s Radotínem odebrali do Řevnic, kam jsme dorazili opět s náskokem, který jsme využili návštěvou místního dětského hřiště. Pak jsme vlakem vyrazili domů.

Fotky na rajčeti
Letošní Básníkovy kartičky (pdf)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 1.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 2.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 3.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 4.část)

Kdo nechce nebo neumí číst, fotky a videa jsou dole

Pro mě akce začala opět nákupem. Tentokrát se mnou jela Verča 1 a dokonce se to ani nedozvěděla půl hodiny dopředu, jako loni Míša . Každopádně jí tímto moc děkuji – pomohla mi jak fyzicky, tak duševně  - dvě a půl hodiny nakupování o samotě by mohly mít na mou mysl značně devastující dopad .

Letos se nám to rozjíždělo trochu pomaleji – první noc nás bylo jen pět: Jana 2, Verča 1, Žigi, Župan a já. Absolovovali jsme již  tradiční souboj s plynovým kotlem, který ale tentokrát podlehl spíše soustředěnému psychickému nátlaku spojených sil Županových a mých, než kráse přítomných slečen, které si tentokrát místo morální podpory zapalovačů kotle vytyčily za cíl co nejvíce podupat koberec . K večeři byla bramborová kaše s párkem, přičemž jsme zjistili, že jsme nevzali žádné šťouchadlo na brambory. Ať žije improvizace. Po večeři jsme ještě koukali na film Barva kouzel, natočený podle knih Terryho Pratchetta.

Během druhého dne se náš počet zvýšil na jedenáct. Navštívili jsme lom Na Chlumu, kde jsme prošmejdili, co se dalo. A pak Žigi našel zkratku . Strmou strží jsme to vzali ke vstupu do jeskyně, kterou jsme samozřejmě neopomněli důkladně prozkoumat. Bylo v ní hodně pavouků a motýlů. A taky nás. Pak jsme pokračovali (nebo mám spíše napsat ‘vrávorali, padali a po zadku sjížděli’ ? ) dál k Berounce a podél ní k lomu Alkazar. U rozcestí na Svatý Jan jsme si dali svačinu, během níž jsme se ale museli poněkud uskromnit díky drobné početní chybě při určování potřebného množství májek . Na Alkazaru jsme prolezli několika štolami a opět si prohlédli zabetonovanou chodbu, kde by měl být uložen jaderný odpad z ústavu v Řeži. Začínám si říkat, že jestli tam půjdeme ještě párkrát, opravdu začneme svítit .

Třetí den byl poněkud náročnější, zato zajímavější. Viděli jsme travertinové kaskády, Kodskou jeskyni, Kodu, vrch Damil nad Tetínem a v samotném Tetíně hned dvě vyhlídky, z nichž jedna byla hrad (zajímavé, že? ). Na hradě jsme potkali pána od místních jeskyňářů, který nám řekl spoustu zajímavých věcí o okolí, jeskyních, a taky nás pozval, ať jdeme osmého ledna s nimi kopat . Vyprávění bylo sice zajímavé, ale na hradě celkem dost foukalo, takže jsme se za chvíli klepali zimou, což nakonec většina lidí vyřešila návštěvou místní hospody za účelem zahřátí. Mě a několika dalším se ale kouřový opar zase tolik nezamlouval, a tak jsme se rozhodli zahřát spíše pohybem. Slezli jsme Tetínskou roklí dolů k Berounce, přičemž někteří z nás si cestou zavzpomínali na Roháče: v rokli je totiž třeba zlézt skálu vedle vodopádu pomocí řetězu. Pak následoval rychlý pochod soumrakem domů, kam jsme dorazili už za tmy. Za čas dorazila i druhá polovina, která zůstala v hospodě. Navečer pak naše řady vydatně posílil příjezd Hároše, Janičky a spol., čímž náš počet vzrostl na astronomických 21. Zároveň se akce stala mezinárodní, protože s Lukášem dorazil i Viky, který k nám přiletěl až z Brazílie. Určitě především kvůli tomu, aby mohl s námi trávit Silvestra .

Čtvrtý den patřil návštěvě akvaparku v Berouně.  Ne všichni sice byli celý den a ne všichni šli do bazénu, i tak je to ale oproti loňsku silný skok. Dokonce jsme museli u pokladny chvíli čekat, protože neměli dost čipů . Počasí bylo celý den nic moc: poprchávalo a silně foukalo, takže cesta nebyla příliš příjemná a zpátky jela značná část lidí vlakem

A přišel Silvestr. Procházka byla opět náročnější, protože se jednak vyčasilo a jednak jsme se ‘maličko’ zamotali někde nad Hostimí při hledání vyhlídky na svatojanskou skálu a klášter pod ní. Vyhlídku jsme ale nakonec našli a máme z ní krásné fotky. Pro Vikyho tenhle výlet ale musel být opravdu ‘nezapomenutelný’ zážitek . Pak jsme sešli do údolí ke klášteru a prohlédli si kostel a místní léčivý pramen. Také jsme prakticky odzkoušeli, kolik lidí se vejde na jeden pařez . Cestou zpátky jsme se rozdělili, protože několik slečen nenápadně navštívilo medovou výstavu ve Svatém Janu. Později jsme k velkému zklamání od oněch slečen zjistili, že tam prý nalévali medovinu … tak snad příště .
Po návratu započaly oslavy. Jako minulý rok dorazili Evík s Jírou, takže i se započítáním těch, kteří do té doby odjeli, nás přes Silvestra bylo 22. Hrály se různé deskové hry, fotbálek a samozřejmě na kytaru. Po slavnostním přípitku následoval další kulturní program, zakončený vystoupením dívčího sboru, jehož součástí jsem byl i já . Poté byl odpálen soukromý ohňostroj, tentokrát o něco pestřejší a hlavně adrenalinovější – to když se jedna z raket místo na oblohu vydala směrem do obecenstva .
Ihned po skončení ohňostroje většina lidí vyrazila na tradiční novoroční procházku na Karlštejn. Ta byla samozřejmě plná kulturních i sportovních zážitků (zpěv ubrány hradu, koupání v Berounce, běh na rychlost u silničního radaru v Karlštejně …). Vrátili jsme se kolem půl páté a většina z nás zvolila expresní linku přímo do spacáku.

A tak skončil další, účastí silně nadprůměrný, lehce mezinárodní Silvestr. Nezbývá, než konstatovat, že to byla skvělá akce se samými skvělými lidmi, a doufám, že příští rok se všichni sejdeme znovu a opět si to pořádně užijeme .

Fotky na rajčeti
Video (vyhlídka Tetín)
Video (pařez ve Svatém Janu)
Video (Hároš, Lukáš a jejich kytary)

Fotky na rajčeti
Video – Sestřih z celé akce
Video – průsmyk Mali Alan
Video – tunel Pitve
Video – cesta Sv. Nedelja-Hvar

Ubytování jsme měli již předem zajištěné v chatě Pod Skalou, která se nachází v Čingově – v podstatě hned u vstupu do Průlomu Hornádu. Vyrazilo nás devět: Jana se Slávkem, Michal Lipták s mamkou a přítelkyní Míšou jeli jedním autem, další Míša z Radotína, Abú, Štěpánka a moje maličkost jsme jeli druhým autem. Vyrazili jsme dopoledne z Radotína a po dálnici dojeli až do Zlína, odtamtud pak přes Beskydy a Žilinu až do cíle v Čingově u Spišské Nové Vsi. Cestou jsme si ještě udělali kulturně-vzdělávací zastávku na hradě Strečno, kde jsem se navíc aktivně zúčastnil scénky na téma středověkého a moderního zubařství a mj. názorně předvedl, jak vypadá taková zdravá dáseň .

První den jsme si dali malou zahřívací výpravu průlomem Hornádu, ze které se nakonec vyklubala výprava poněkud náročnější. Vyrazili jsme Průlomem Hornádu, u lanové lávky jsme ale uhnuli do Kláštorské doliny a došli až na Kláštorisko a zpátky (dolů jinou cestou). Pak jsme pokračovali až na konec Průlomu a poté vrchem přes Tomášovský výhled zpátky. Cesta to byla nádherná a opravdu stála za to, byla ale poněkud náročná.

Druhý den následovalo jedno ze zdejších největších lákadel: Soutěska Suchá Belá. Ráno jsme byli dost znaveni z výše zmíněné ‘zahřívací akce’, tudíž jsme vyrazili až poměrně pozdě – z Podlesku jsme odcházeli těsně před dvanáctou. Což bylo možná dobře, protože největší masa turistů už byla tou dobou pryč a my se tím pádem nemuseli na žebřících tolik tlačit. Dokonce i některé fotky máme bez cizích lidí .

Třetí den si na nás přichystal nemilé překvapení. Ráno jsme vyrazili Tomášovskou Belou směrem k Sokolí dolině, kde se nachází nejvyšší vodopád Slovenského ráje – Závojový vodopád. Ten jsme po několika žebřících úspěšně zdolali a dorazili tak na hřeben nad soutěskou. Chvíli jsme poklidně šli směrem na vodní nádrž Klauzy, pak jsme ale zaslechli v dáli hřmění, které se pozvolna přibližovalo. Přidali jsme proto do kroku a začali co nejrychleji sestupovat do údolí. Když jsme došli až k vodní nádrži, na jejíž hrázi byl malý přístřešek, byla již bouřka na spadnutí. Rozhodli jsme se proto déšť přečkat u nádrže.

Za chvíli opravdu začalo pořádně pršet, samozřejmě za patřičného doprovodu hromů a blesků. Byli jsme rádi, že nejsme na hřebeni. Bouřka se přehnala jednou, pak chvíli ustala, ale za chvíli se vrátila znovu. Když přešla i podruhé, zvažovali jsme, zda nevyrazit na cestu. Do chaty to bylo ještě pár hodin cesty a nechtěli jsme dojít za tmy, takže jsme vyrazili. Cesta zpočátku probíhala bez problémů, až na to, že nad námi pořád hřmělo, což při průchodu soutěskou nebylo obzvlášť příjemné. Asi v půlce cesty ale začalo opět vydatně pršet a my zanedlouho úplně promokli. Což by samo o sobě nebyl až takový problém, kdyby se pak nezačaly objevovat padlé stromy, které jsme museli různě podlézat a prolézat. Nejprve jich bylo pár, nakonec jsme ale museli zdolat celý asi třistametrový úsek, kde všechno, co bylo dříve nad cestou, bylo teď na cestě.

Do chaty jsme dorazili úplně promoklí, ale v celkem veselé náladě (koneckonců, cestou jsme objevili několik nových vodopádů, o kterých jsme dosud neměli ani tušení ).  Na chatě jsme ale dost rychle vystřízlivěli, když jsme zjistili, že tam na záchranáře čeká paní, které na hřebeni spadl strom na manžela. Uvědomili jsme si, že kdybychom bývali na Klauzech nepočkali, mohli jsme v té spoušti v Tomášovské Belé skončit taky.

Čtvrtý den jsme si po předchozím zážitku naordinovali odpočinkový program. A jelikož jsem při jedné z cest do Spišské Nové Vsi za nákupem pojal podezření, že dříve uzavřená skorovyhlídková silnice přes sedlo Kopanec by mohla být opět otevřená, vyrazili jsme to vyzkoušet. Byla otevřená. 20 kilometrů serpentin byl skvělý řidičský zážitek !
V sedle jsme chvíli zastavili a kochali se, nakonec jsme ale pokračovali k přehradě Dedinky, kde jsme se trochu vykoupali. Přehrada je krásně čistá, ale taky pěkně ledová .  A při koupání jsme sledovali vlaky, jezdící po hrázi na druhé straně přehrady – těsně nad vodou.

Po koupačce jsme se ještě přesunuli k tunelu, kterým nová hlavní silnice obchází Stratenský kaňon. Ten jsme si posléze prošli po staré silnici, která tam kdysi vedla. Poté jsme se stejnou cestou přes Kopanec vrátili domů.

Další dva dny jsme díky Míšině indispozici a její roli řidiče druhého auta chodili na túry v šesti: ještě s Janou a Slávkem. V tomhle počtu jsme i jezdili autem ten kousek na parkoviště, kde si nás pán dokonce zapamtoval – pravděpodobně po prožitém šoku z prvního dne, kdy jsme mu na otázku: „Dvě vstupenky?“, odpověděli: „Ne, šest“ .
Pátý den jsme pak absolovovali poněkud náročnější túru dolinou Piecky až téměř na Kláštorisko, před kterým jsme ale uhnuli na Velký Kyseľ se zacházkou k Obrovskému vodopádu, která je moc pěkná a vřele ji doporučuji :) Šestý den jsme si pak prošli dolinu Velký Sokol. Vraceli jsme se oba dva dny stejnou cestou: přes Malou Poľanu.

Poslední den večer jsme pak uspořádali malou rozlučkovou oslavu. Pekly se buřtíky, pilo se pivo a hrálo se na harmoniku a na kytaru až pozdě do noci :)

V úplném závěru akce jsme si ještě dali malou zajížďku na Spišský hrad, který se  svou rozlohou řadí mezi šest největších hradů na světě.  Tam jsme si dali krátký sraz s Kubou Hronkem, který byl s jinou partou opět v Roháčích, shlédli jsme zdejší typické představení zahrnující zastřelení kata a sledovali sysly na dolním nádvoří (zvláště Abú se ukázal být zručným syslím fotografem ). Nakonec nám ale nezbylo nic jiného, než nasednout do auta a vyrazit domů. Jeli jsme stejnou cestou jako na začátku, přes Žilinu, Beskydy a Zlín. Domů jsme dorazili už za tmy.

Fotky na rajčeti
Sestříhané video z celé akce
Video – průjezd sedlem Kopanec

Páteční večer padl na přesun z Prahy do Bohumína, kde jsme se ubytovali v bývalé vodárenské věži přestavěné na penzion (http://www.bospor.info/).

V sobotu ráno jsme se pak s Alešem oblékli jako slušní lidé a vyrazili jsme na svatbu. Při hledání kostela jsme se však ztratili, takže přestože jsme vyrazili poměrně včas, příchod k oltáři jsme již nestihli. Po zhruba hodinovém obřadu jsme strávili ještě další hodinu ve frontě na gratulace – svatbu Žížaly se Stáňou si nemohl nechat ujít plný kostel lidí.

Odpoledne jsme pak vyrazili i s rodiči na hrad Hukvaldy – jeden z našich nejstarších a největších hradů založený kolem roku 1240. Potom jsme se přesunuli zpět do Bohumína, abychom si ještě pořádně užili aquapark, kam jsme měli jakožto hosté penzionu volný vstup. A protože nám v bazéně a na tobogánu pořádně vyhládlo, zašli jsme s Alešem ještě na večeři v nejvyšším patře věže, odkud byl krásný výhled na noční Bohumín. Kromě nás v restauraci nikdo nebyl

V neděli jsme se ráno podívali na vyhlídku z věže na město a přesunuli se do centra Ostravy. S Alešem jsme se podívali na vyhlídkovou věž nové radnice, pak jsme se městem přesunuli na Slezskoostravský hrad. Tam jsme prošli hrad s průvodkyní a ochutnali pár vín, protože tam zrovna byla nějaká vinařská ochutnávková akce. Nakonec jsme se ještě projeli tramvají někam do tramtárie a zpátky ;o)

Fotky (rajče)
Video z jízdy tramvají (youtube)

A jak to na víkendu vypadalo? V pátek večer většina zúčastněných zjistila, kde je v Hostinném Penny. Rozhovory mezi přijíždějícími a těmi, co už byli na základně, probíhaly povětšinou takto:

Hledající: „Nevíme kudy na základnu.“
Základna: „A kde jste?“
Hledající: „U Penny.“

Ještě v pátek večer (v noci) byla poslední přednáška z myšlenkových základů skautingu. Potom přišly na řadu Žížaliny fotky ze svatby.

V sobotu se hned po snídani začalo se zkoušením – organizace a právo, příroda, pedagogika a psychologie, metodika a vedení oddílu, myšlenkové základy. Dvojice kolovaly mezi zkoušejícími až do oběda, kdy byla chvilka klidu. Po obědě jsme se zúčastnili sázení lípy svaté Anežky České, na kterou nás do přilehlého parku pozvali místní skauti. A potom jsme se vrhli na obhajoby písemných prací a na konec přišel i test z hospodaření, který trval až do večeře.

Po večeři jsme si šli půlhodinovou procházkou ještě trochu provětrat hlavy do města, aby se nám lépe opravovaly testy. Na zdi tělocvičny se objevily žluťánky (odvozeno od červánků) – tedy žluté mráčky na osobní vzkazy. Okolo desáté večer se začaly promítat fotky z celého kurzu a potom se ještě hrálo na kytaru. Spát se šlo pozdě.

V neděli následovali opravné testy a dozkušování těch, kteří chyběli na některé části kurzu. Nezbytnou součástí byl úklid základny. Po obědě jsme šli ven, abychom zakončili kurz. Každý měl chvíli čas někam se posadit a zamyslet se. U nově zasazené lípy jsme si pak rozdali absolventské listy a doteď pečlivě uschované lístečky z tábora. Na konec jsme spáchali společné foto u altánku a se spadaným listím.

Víkend byl fajn, ale i když bylo jasno, občas jsem měla spíše polojasné (chvíli až oblačné) pocity…

Fotky

Navzdory předpovědi bylo ráno počasí celkem pěkné, závod v provazech deště se tedy nekonal. V 9:30 jsme odstartovali. Po tradičním štrůdloidním rozjezdu se pole trošku roztrhalo a následoval moc pěkný závod. Počasí přálo, nebylo ani zima, ani vedro, po cestě nám několikrát zamávaly naše morální podpory . Byl jsem rád, že jsem tento rok nepodcenil trénink: v cíli jsem byl v čase 2h 47min, což je o 1h 4min dříve, než loni! Dost jsem se tak dotáhl na Hároše, který letos dojel za 2h 41min – cca o 10min dříve, než loni. Po skončení závodu jsme se občerstvili a chvíli sledovali probíhající doprovodný program, odpoledne jsme pak při procházce navštívili Malovaný sklípek v Šatově. Je moc pěkný a i když prý nikdy ke skladování vína nesloužil (byla tu údajně něco jako herna), dnes tam prodávají moc dobré víno.

Ráno jsme vstali do mokrého a studeného dne. Moc to nevypadalo, že by mělo přestat, i přes to jsme ale nakonec vyrazili na prohlídku Znojma. V dešti jsme si prohlídli náměstí a vyhlídku do údolí řeky Dyje u chrámu sv. Mikuláše. Prohlídky podzemí byly bohužel s ohledem na počasí obsazené dlouho dopředu, takže jsme na ně nečekali. Snad příště. Večer se naštěstí mraky roztrhaly a my si mohli u ohně pěkně zazpívat a zahrát.

Ráno následovala krátká projížďka na kolech okolo Šatova a potom už jsme se zase naložili do auta a vyrazili směr Kraskov u Seče, kde má Hároš chatu a kde jsme mohli přespat a nechat kola, abychom s nimi nemuseli až do Prahy. Cestou jsme se ještě stavili u krásné kamenné přehrady Pařížov a Hároš nám zprostředkoval takovou malou exkurzi na hráz.

Ráno jsme se ještě trochu prošli po okolí chaty, pak jsme popřáli Hárošovi šťastnou cestu a hezký pobyt na Slovensku, kam měl zanedlouho odjíždět, a vyrazili jsme směr Jeseníky.

První problém přišel už v Pardubicích. Při placení nafty jsem zjistil, že jsem si omylem převedl na spořící účet víc peněz, než jsem chtěl, a že teď jaksi nemám na kartě dost peněz na zaplacení nafty. Musel jsem tím pádem zaplatit v hotovosti, čímž jsem ale z částky cca 1500 kč, připravené na dovolenou v Jeseníkách odčerpal celkem nezanedbatelných 1200 kč. Došlo mi, že tohle bude hodně zajímavá akce .

Nakonec jsme po vybrání téměř všeho, co na kartě bylo, usoudili, že máme dost na to, abychom nějak přežili víkend. Nakoupili jsme tedy jídlo (tentokrát dost s ohledem na cenu ) a vydali jsme se to zkusit.

V Jeseníkách jsme strávili čtyři krásné dny. Přespali jsme dvakrát u Gymi na táboře a dvakrát v kempu (Jesník a Velké Losiny).  Protože jsme v Jeseníku stáli na místě, kde chodilo hodně lidí, docela jsme upoutali pozornost a lidi koukali, co to je za šílence, co spí v autě. Tedy jen do té doby, než přišli na to, že v něm máme postel 110×190 cm. Pak už spíš záviděli .

První den jsme vyjeli autem na Červenohorské sedlo a vydali se přes Malý Jezerník a Švýcárnu na Praděd. Bylo krásně, takže především na Pradědu bylo šílené množství lidí. Ale bylo tam krásně. Vyjeli jsme výtahem na vyhlídku ve věži vysílače a obdivovali okolí. Zpátky jsme pak šli přes Švýcárnu a Vysoký vodopád, který jsme ale nějak nezvládli najít , takže jsme si ten kus zašli v podstatě zbytečně. Cestou zpátky jsme pak potkali místní turisty, kteří nám nejprve poradili cestu a pak sami zabloudili  (potkali jsme je pak ještě na cestě do sedla – dojeli nás autem).

Druhý den jsme dojeli do Jeseníku, podívali se do města a pak vyjeli autobusem k Priessnitzovým lázním. Obešli jsme kus lázeňského areálu, chvíli jsme odpočívali na sluneční louce, kde jsme si taky dali menší oběd. Pak jsme vyzkoušeli některé z léčebných praktik, využívajících studenou vodu (k velké Kočičí radosti ), napili se z několika pramenů a nakonec sešli zpátky do města k autu. Ještě v podvečer jsme navštívili Mechové jezírko Rejvíz, kde alespoň nebylo tolik lidí a my mohli nerušeně pozorovat šídla honící se nad hladinou. Pak už jsme opět přes Červenohorské sedlo zamířili zpátky za Gymi na tábor.

Třetí den jsme chtěli jít na Dlouhé stráně, ale když jsme dorazili do Koutů, začalo poprchávat a obloha byla zatažená. Zeptali jsme se proto v místním infocentru, kde nám potvrdili, že dnes má být celý den ošklivo, ale že zítra už má být zase hezky. Přehodnotili jsme tedy plán a vyrazili na hrad Sovinec. Cestou jsme ještě udělali jednu krátkou zastávku v Maršíkově, kde mají krásný starý dřevěný kostel, a jednu trochu delší zastávku u Rešovských vodopádů (abychom si trochu vynahradili ten Vysoký vodopád, který jsme neviděli ).  Nakonec vůbec nepršelo, i když to mohlo být tím, že jsme se přesunuli slušný kus dál.

Čtvrtý den jsme hned ráno vyrazili do Koutů, kde jsme nechali auto a vyrazili pěšky na Dlouhé stráně. Většina lidí se vyveze lanovkou a pak jedou autobusem k jezeru, my jsme to šli pěšky celé, až nahoru. Ten den se jel nějaký závod na horských kolech a my jsme cestou pozorovali závodníky. Nahoře jsme obešli horní nádrž, a protože tam hodně foukalo, vydali jsme se pomalu zpátky a cestou se ještě zastavili na vyhlídce na Medvědí hoře. Sluníčko pálilo jako divé a my jsme nakonec byli docela rádi, že jsme stihli lanovku a mohli si tak ušetřit notnou dávku trmácení v tom vedru z kopce.  Dole jsme sedli do auta a jeli se zchladit k přehradě Krásné u Šumperka.

Poslední den ráno jsme se chtěli podívat na zámek ve Velkých Losinách, ale zjistili jsme, že nemáme na vstupné  . Tak jsme se alespoň prošli zámeckou zahradou a zvolili náhradní program – návštěvu papírny. To byl nakonec docela dobrý tah, protože od Gymi jsme slyšeli, že zámek je prý sice hezký, ale uvnitř toho zase tolik není. S penězi jsme nakonec vyšli opravdu dokonale – když jsme se po poledni vydávali na cestu domů, měl jsem v peněžence jednu korunu .

Cesta probíhala celkem bez obtíží, tedy až na šílené vedro. Bylo přes 30 stupňů, všude poutače na zmrzlinu – člověk by si dal, ale za co? Nakonec jsme to nějak přežili, dojeli jsme do Kraskova k Hárošovi na chatu, naložili kola a pokračovali dál do Prahy. A doma si Štěpánka všimla, že měla celou dobu v kapse u bundy stokorunu. Myslel jsem, že ji přerazím  .

No a tak skončila naše letošní soukromá dovolená. Před námi sice bylo ještě v srpnu Slovensko a v září Chorvatsko, ale nikde jsme se už neopálili tolik, jako ten poslední den v Jeseníkách .

Fotky na rajčeti
Kočka komíhá – video na youtube
Rešovské vodopády – video na youtube
Jízda lanovkouv Koutech – video na youtube

V sobotu šly děti na výlet, kde měly zjistit, jaké bude letos téma etapové hry na táboře. Sedm starších se sebralo a vyjelo Žigiho autem prozkoumat okolí. Nejprve jsme navštívili zříceninu Žampach, kde jsme našli pozůstatek sklepní místnosti, potom jsme se přesunuli na Lanšperk, ze kterého zbyla dlouhá zeď – bytelná, avšak jediná. Vylezli jsme i na malou sešroubovanou rozhlednu na „hradě“. Pak jsme se šli podívat ještě na kostel v přilehlé vesnici, kde jsme chvíli poseděli na sluníčku na schodech před vchodem. Protože jeden a půl Evíka začalo mít hlad, zavrhli jsme další cíle a dali jsme si pozdní oběd v Letohradu u muzea řemesel.

Neděle byla převážně ve znamení balení a úklidu. Ale když děti zase zmizely na procházku, fotila se okresní opice – nový maskot našeho skautského okresu se musí zviditelnit. Kostým opice oblékl Básník, zkušený opičák ;o)

Než se děti vrátily, ještě jsme si stihli zahrát v osmi lidech frisbee na trojnožky na louce u domu. Byl to velký boj, který skončil 4 : 3 (Hárošův : Ještěrův tým).

Fotky na rajčeti