Ráno bylo zataženo a na místní poměry posledních dní dokonce zima. Vypadalo to, že bude pršet, a tak jsme rychle sbalili. Zaplatili jsme kemp, dvě noci tady nás vyšly levněji než jedna v Zadaru.

Z kempu jedeme ještě na vyhlídku na Visovac – malý ostrov v řece Krka, kde je starý klášter. Dá se tam doplout lodí, ale je to hodně drahé. A s dalekohledem toho vidíme z vyhlídky na kopci docela dost.

Když jsme se pokochali a vyfotili mimo jiné klášter na ostrově skrz dalekohled, pokračovali jsme v cestě.

K vyhlídce jsme jeli přes druhou část NP Krka – Roški Slap. Skrz nejužší část národního parku prochází silnice, a tak jsme se pokochali alespoň malým výhledem na vodní hladinu, ve které se odráželi koruny stromů nebo vysoké skály.

Když jsme pak vyjeli z údolí, připadali jsme si jako v americké pustině – řídce porostlé strmé skalnaté svahy s hluboce zařízlými údolími a tím vším se proplétala naše silnice.

Potom jsme zase vjeli do širokého údolí. Na jeho svazích se rozkládala vesnice Rupe a na dně byla úhledná malá políčka.

Brzy jsme dorazili do Šibeniku, což (jak jsme zjistili) je město opravdu hezké. Ze sluncem rozpáleného přístavu jsme se vypravili do změti úzkých a křivolakých ulic města. Ty každou chvíli odhalily nějaký ten menší nebo větší kostel. Podívali jsme se do středověké zahrady kláštera sv. Lowrence.

Po schodech jsme se vyškrábali až na pevnost sv. Michaela. Ve stínu borovic pod pevností jsme si dali sváču a skončili jsme celí zapatlaní od čokolády. Pak jsme šli prozkoumat pevnost. Kromě hradeb z ní vlastně nic nezbylo. Ale z těch zbytků byl hezký výhled na zátoku, ve které se Šibenik nachází, a na téměř celé město, kterému vévodí katedrála sv. Jakuba. Z pevnosti také vede cesta chráněná vysokými zdmi až k přístavu.

Po prohlídce pevnosti jsme sestoupili opět do spodní části města, kde jsme navštívili velkou katedrálu. Protože jsme s Janou byly příliš odhalené, vyfasovaly jsme zahalivé šátky.

Po tom všem procházení po městě nám vyhládlo, a tak když jsme šli kolem pizzerie, jejíž zahrádka zabírala víc než polovinu uličky, posadili jsme se na pozdní oběd. A když jsme se dobře najedli, koupili jsme ve stánku ještě sladoled a sedli jsme si do parku na okraji historického centra. Na nábřeží jsme ještě objevili reklamu na české pivo Staropramen.

Do kempu na okraji Splitu jsme dorazili už za tmy. Zatímco kluci stavěli stan, šly jsme s Janou obhlédnout kemp. Čekaly jsme, že první co najdem, budou záchody nebo umývárka nádobí. Místo toho jsme nejdřív našly pláž. Před spaním jsme se na ní zašli podívat ještě všichni společně, aby se nám hezky spalo.

-

Úterý 6. 9. … Split

Ráno nás probudil hluk silnice u kempu. Zato snídani jsme si užili náramě. Obvyklé snídaňové menu jsme sebrali a odnesli na pláž. Snídali jsme pak s výhledem na moře.

Po snídani byla naším prvním dnešním cílem pevnost Klis nedaleko Splitu. Pevnost byla celkem rozlehlá. Všude rostly obrovské agave. A na jednom plácku bylo dělo, které se mi tuze líbilo :o) Prolezli jsme kdeco, koukli do každé díry, prozkoumali výhled z každé střílny, ochladili se ve větru severních oken a úplně nahoře schovaní ve stínu hradeb jsme se nasvačili.

Bylo horko a tak jsme se těšili na ochlazení v jeskyni. K jeskyni Vranjača se šlo asi půl kilometru rozpálenou prašnou cestou, kterou lemovalo nižší křoví. Před šíleným horkem se tu nebylo kde schovat. A pak konečně ta oáza několika stromů a u ní obrovská díra do skály.

Majitel nám prodal vstupenky a odvedl nás ke vstupu do jeskyně. Pak nám začal v angličtině dlouze povídat o jeskyni. Jeskyni zdědil po dědečkovi, který ji kdysi našel. Je tam 15°C. Fotit se smí, ale když zahlídne blesk, tak vypne elektriku a zůstanem tam potmě. A pak nás vpustil dovnitř. Samotné.

Vstupní prostora byla zajímavá hlavně tím, že tam byla polovina stupňů, než venku. Hned za úzkým průchodem ale začala nádherná krápníková výzdoba. Se stativem se dala i docela dobře nafotit. Strávili jsme tam skoro hodinu. A celou dobu sami. Až cestou ven nás zdravili Češi – krajany poznali podle MPZ jediného auta na parkovišti. Po nádherném ochlazení jsme na sluníčku málem lekli.

SMS Gymi: Ahojky. Právě jsme vylezli z jeskyně, kde bylo krásných 15 stupňů. A je nám jako rybě na poušti… Přejeme ti všechno nejlepší k výročí výskytu, škoda že to nemůžem oslavit společnou večerní párty na pláži. Básník, Štěpa, Jana, Abú.

Nakonec jsme vyrazili ještě do Trogiru.Cestou se mi podařilo vyfotit značku s vybuchujícími dětmi (něco jako „pozor škola“), která Básníka tak fascinuje už od loňska.

V Trogiru jsme našli parkoviště a vyrazili do centra. Úzké uličky, sladoled, pohledy. Šli jsme do katedrály. Dnes jsem byla uznána jako vhodně oblečená do kostela a šátek nepotřebuju. Když jsme vylezli na věž, Jana si procvičila španělštinu s nějakými Španěli, které jsme tam potkali (není to tak dlouho, co by se bez ní ani nenajedla – mezi jejím návratem z Barcelony a odjezdem do Chorvatska uplynul sotva den). Pod zvonem jsme se dohadovali, jestli bude odbíjet čtvrt. Neodbíjel. A došlo místo na kartě foťáku. Ještě jsme zvládli společné foto na vrcholu věže a pak už nic.

Pod věží katedrály v Trogiru

Jana: Na co čekáme?

Básník: Já nevim. Asi na Godota.

Nějakej chlap s foťákem, co stál vedle: Já čekám až zmizíte.

Večer jsme se vrátili do kempu. Na místě, kde jsme včera měli auto stál dnes stan. Musíme zaparkovat kousek vedle. Ještě před večeří jsme se šli ošplouchnout do moře. Moc jsem to nepřeháněla, byly totiž docela velké vlny, a tak jsem se v nich jen tak kolíbala u břehu. Ostatní si ale vlny náramně užívali.

K večeři byla jako první chod míchaná vajíčka. Druhý byl grilovaný hermelín. A k tomu poslední český chleba. A pivo. U večeře jsme taky zjistili, že vedle nás kempují mladí Češi. Možná se trochu divili, když jsme před spaním četli pohádku o Arašídovi.

31. 3. 2012

Přes internet jsme našli levný hotel a koupili jízdenky ve valentýnské akci 1 + 1 zdarma – za 780 korun jsme jeli oba tam i zpátky. A v pátek už zvonil budík ve 4:44, abychom stihli autobus v půl sedmé z Florence.

Cesta trvala 5 hodin, které jsme si ukrátili i filmem o šílencích, kteří dvěma trabanty dojeli z Čech až do Jihoafrické republiky. V Brně byla půlhodinová pauza, které jsme využili k protáhnutí nohou. Ba poslal Lučině, která se nám do Brna odstěhovala, SMS pozdrav z brněnského nádraží. A ona hned volala zpátky, že je kousek od nádraží, a ať máváme, že přijde na krátký pokec. A taky přišla  - zdravíme .

V půl dvanácté jsme dorazili do Vídně. Byla strašná zima a automat na jízdenky u vstupu do metra napůl nefungoval – žral jen mince. Jenže zaplaťte skoro 30 euro v drobných, když jste zrovna přijeli a většinu peněz máte v bankovkách …
Nakonec jsme ale uspěli

Protože jsme ještě nemohli jít do hotelu, vyrazili jsme s nově nabytou 72hodinovou jízdenkou do centra, kde jsme se podívali na zoubek katedrále sv. Štěpána. Nejprve jsme pro zahřátí vyšlapali šílené množství schodů na jižní věž. Potom jsme naopak sestoupili do krypty pod kostelem, kde jsou všichni Habsburkové a hromady (doslova – kosti jsou vyskládané od podlahy po strop) dalších. Naše prohlídka pokračovala výtahem na severní věž, která má na svém hybridním vrcholku (negotickém narozdíl od zbytku katedrály, asi jako chrám sv. Víta v Praze) obrovský zvon Pumerin. A konečně došlo i na prohlídku samotného interiéru kostela s audioprůvodcem.

Po tomto důkladném prozkoumání katedrály jsme se vydali do hotelu, kde jsme se přioblékli a nechali nepotřebné věci a vyrazili jsme na večerní, prohlídku města. První, co jsme si mohli prohlédnout hned na tramvajové zastávce u hotelu, byla bouračka, při které auto nabouralo do zábradlí tramvajového ostrůvku na kterém jsme čekali na tramvaj (a pro jistotu i do auta před sebou).

Další procházka/projížďka městem už byla poklidnější. Ještě za šera jsme se dostali k prazvláštnímu domu Hundertwasserhaus, který je všelijak křivý a hodně barevný. Už za tmy jsme dorazili do Prateru. Obří ruské kolo jsme sice nevyzkoušeli, ale alespoň jsme ho vyfotili. Kolem hezky nasvíceného kostela, přes dvoupatrovou tramvajovou smyčku a okolo honosné budovy vídeňské univerzity jsme se dostali až k národnímu divadlu a radnici.

Rozsvícená radnice se spoustou věžiček vypadala jako zámek z pohádky o Popelce ve chvíli, kdy se v něm odehrává ples. Před radnicí bylo obrovské kluziště, na kterém se proháněla spousta lidí na bruslích. A taky tam bylo několik stánků s punčem, klobásami, vařenou kukuřicí a další podobné. Nám se zalíbil ten první.

Když jsme se dost vynadívali a ani punč už nepomáhal zahnat zimu, zamířili jsme kolem budovy Secession, která má na střeše kopuli složenou ze 3 000 zlatých listů, zpátky do hotelu.

-

V sobotu ráno jsme vyrazili na zámek Schönbrunn – letní císařské sídlo, kterému se někdy přezdívá rakouské Versailles. Tady jsme si koupili vstupenky (zimní kombinaci) a s českým audioprůvodcem jsme vyrazili na prohlídku zámku. Ten má víc než 1400 místností, ale prohlídka prochází jen 40 z nich a z většiny na člověka dýchá rokoko.

Když jsme si prošli zámek, pokračovali jsme parkem kolem Neptunovy kašny. Na památník Gloriette se jít nedalo, a tak jsme rovnou pokračovali do zoologické zahrady, která navazuje na upravený zámecký park.

Protože byla pořádná zima, využívali jsme my, ale i zvířata, pavilony, kde bylo mnohem příjemněji než venku. Viděli jsme mravenečníky s mravenečníčaty, obří akvárium s tropickými rybami, spící koaly (co můžete čekat od zvířete, které prospí 18 hodin denně), tygry kočkující se na sněhu a pandy – jedna se zrovna probudila a šla se projít ven, tam si pak ve sněhu mezi bambusy sedla na zadek a zadní nohou se drbala na čumáku. Samozřejmě jsme neminuli pavilon deštného pralesa, kde rostla kytka, jejíž květ prý smrdí jako špinavé fusekle. Před odchodem jsme se znova zastavili u koal a viděli jsme jednu z nich se pohnout, jo!

Ze ZOO jsme odcházeli před zavíračkou a zamířili jsme zpět do centra, kde jsme se prošli po Ring Strasse – Parlament, přírodovědecké muzeum, umělecko-historické muzeum, brána Hofburgu, Opera. A ještě než jsme se vrátili na hotel, zašli jsme si na večeři.

-

V neděli jsme si po snídani sbalili a se všemi věcmi vyrazili zpět k zámku Schönbrunn, protože včera jsme nestačili využít celé vstupenky. A tak jsme znovu šli do zámeckého parku, ve kterém se ukrývá pouštní pavilon, kde rostou palmy a kaktusy, létají ptáci a běhaj myši s chobotem.

Hned naproti je palmový pavilon, kde bylo příjemných 15 stupňů, palmy až do stropu (který byl poměrně dost vysoký) a všechno kvetlo a zářilo barvami. A taky tam pršelo – tedy kapala voda z korun vysokých palem. Změtí zeleně se proplétaly širší i úzké cestičky a na několika místech byly lavičky k posezení.

Odtud jsme se přesunuli do muzea kočárů, které je v jedné ze zámeckých budov. Zlatý kočár, dětské kočáry, barokní malovaný kočár, korunovační kočár, …  Staré habsburské kočáry se dochovaly hlavně proto, že je používali pro různé obřady a slavnostní příležitosti.

Z muzea jsme se přesunuli metrem zase do centra, kde byl naším cílem Hofburg – hlavní císařské sídlo, ze kterého Habsburkové vládli přes 600 let. Abychom se dostali k pokladnám a vstupu do paláce, museli jsme projít parkem a několika nádvořími. Se vstupenkou jsme si opět vyzvedli své audioprůvodce a vydali se na několikahodinovou tůru palácem…

Prohlídka Hofburgu je rozdělena do tří částí. Tu první tvoří několik místností plných měděného nádobí a zlatých, stříbrných i porcelánových servisů. Celou jednu stěnu tvořily talíře a mísy malované přírodními motivy, jedna místnost byla plná zlatého servisu. Byly tu také celé prostřené tabule a vitríny se stolními ozdobami nebo osobním příborem Marie Terezie, který obsahoval i slánku a kalíšek na vejce.

Druhou část prohlídky tvoří Muzeum Sisi – 6 místností věnovaných této známé císařovně, která se nechovala úplně jako císařovna a nakonec byla zavražděna pilníkem.

Třetí částí jsou soukromé komnaty císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, jejich společná jídelna, velký audienční sál a další rokokově zařízené místnosti. Pokud byla u císařského stolu na obědě či večeři nějaká návštěva, nemohl být císař návštěvou rušen, neboť každý směl u stolu hovořit jen se svým sousedem a návštěva seděla přímo proti císaři :oD

Když jsme vyšli z paláce, měli jsme právě tolik času, abychom utratili drobné fifníky za pohledy, podívali se na most metra přes řeku, zašli si do McDonaldu, kde jsme se trochu odstrojili a koupili si něco k jídlu a vyrazili na autobus do Prahy, kam jsme dorazili v půl jedenácté večer.

Přestože se celý náš výlet odehrával v teplotách pod -10 stupňů, patřičně jsme si to užili a dokonce jsme udělali i nějaké fotky, jak se můžete níže přesvědčit.

Fotky na rajčeti
Video – Kočkující se tygři ve vídeňské ZOO
Video – Akvárium ve vídeňské ZOO
Video – Wienflussbrücke
Video – Jízda vídeňskou tramvají

Ráno nás probouzí horko. Snídani se snažíme provést ve stínu a po ní si dáváme další sprchu.

Horko, horko, horko!!!

Protože součástí kempu je i pláž u moře, udělali jsme si tam procházku. Moře je ale zelené a špinavé, a tak jsme si v něm sotva ošplouchli palec u nohy. Z kempu odjíždíme k centru města, kde po nějaké chvíli nacházíme placené parkoviště. Do automatu jsme naházeli téměř všechny kováky a vylezlo z toho asi 6 hodin parkování.

Jdeme do města. Hned za vstupní branou jsme zamířili na hradby, odkud jsme pozorovali lodě. U jiné brány jsme pak znovu sešli do města. Procházeli jsme kolem spousty kostelů a jiných zajímavých budov. Vylezli jsme na věž jednoho z kostelů. Foukal tam nádherný vítr. V parku jsme se nasvačili a ruce si umyli vodou se šťávou.

Znovu jsme zamířili k mořským varhanům i k pozdravu slunce, který teď ale nikoho nezdravil a jen čerpal solární energii. U varhan jsme spustili nohy ze schodů. Foukal tu příjemný větřík od moře. A tak se nám do horkých ulic města ani příliš nechtělo.

Sedíme u mořských varhan, sušíme ošplouchané nohy a koukáme na lodě. Jana do mě šťouchá, netuším proč. Před chvílí jsme honem prchali před maxivlnami, které zaplavily několik nižších schodů. My byli dost vysoko a tak to byl jen planý poplach. Ale jen o kousíček.

Ve městě jsme si dali zmrzlinu a když jsme město opouštěli, v infocentru jsem získala plánek města. To že odcházíme ničemu nevadí…

Než jsme z města odjeli úplně, zastavili jsme se ještě v supermarketu. Krom nějakých čerstvých potravin jsme kupovali provázek (který jsme doma zapomněli a neměli jsme na čem sušit věci), pivo (které k některým jídlům bodne) a sluneční brýle (které jsem si nestihla koupit v Praze a sluníčko tu bylo dost ostré).

Básník, odmoriště: „Na parkovišti je sedm aut a všechny mají českou espézetku.“

Večer jsme dorazili k ústí řeky Krka do moře. Dálnice tu vede přes další obrovský most přes řeku. A u něj je odpočívadlo s hezkým výhledem. Odtud už to netrvalo dlouho do kempu.

—

Neděle 4. 9.      …     NP Krka

Nic nebalíme, jen snídáme. A po snídani vyrážíme do NP Krka. Snažíme se chytit loď, protože jezdí do národního parku jednou za hodinu, ale ujela nám před nosem. Náladu vylepšilo alespoň to, že jsme ušetřili na parkovném (kvůli vzdálenějšímu parkovišti) i vstupenkách (díky studentským slevám, které jsme na internetu nenašli).

Čekání jsme si ukrátili nákupem pohledů, získáváním informací o NP a krátkým nakouknutím do města Skradin. Další lodí jsme pluli k vodopádům. Na lodi bylo horko, ale jakmile jsme se začali procházet kolem řeky, většinou ve stínu stromů, bylo příjemně.

Zpočátku jsme si mysleli, že stihneme ještě druhou část parku, i když se tam musí znovu platit vstupné, ale nakonec jsme to zavrhli, protože i tato část nám stačila na celý den. Nikam jsme nespěchali, na každém hezkém výhledu jsme se zastavili.

Jana, NP Krka: „Kam teď, šéfe? Pořád nahoru až k prameni, vezmeme žábu a dem zpátky?“
Básník: „Jo, žába je zelená a na tričku má napsáno BEAUTY.“

Pozn.: Jana měla několik tílek s nápisem BEAUTY. Dnes měla na sobě zelené.

Nejdřív po jedné straně řeky nahoru proti proudu, pak po soustavě mostků a lávek na druhou stranu a tudy zpátky dolů. Tam jsme se převlékli do plavek a vyrazili pod nejnižší vodopád. Nebyl nízký, ve skutečnosti byl možná největší, ale v kaskádě vodopádů byl posledním, kterým se voda zřítila do odtud již poklidné řeky. A tam jsme se koupali.

Abychom se z našeho ležení dostali k vodopádu, museli jsme nejprve plavat kousek hlubší řekou, pak prokličkovat mezi sintrem obalenými balvany, které se schovávali třeba jen kousek pod hladinou, takto proplout pod mostem, po kterém vedla prohlídková trasa, a pak doplavat k bójkovému pásu pod vodopádem. Řeka tam byla hluboká a dalo se tam dobře plavat, nebo se jen zavěsit na plovoucí bójky a koukat na vodopád. Kousek vedle přitékal malý vodopád, pod který se dalo stoupnout a opřít se o skálu.¨

Koupáním jsme strávili dvě hodiny a z parku jsme odplouvali poslední lodí.

Po večeři v kempu jsme poprvé četli pohádku na dobrou noc. V knihovně jsem totiž narazila na útlou knížku se spoustou obrázků Pohádky loďky Matyldy – Dopadení piráta Hromburáce. Měla šestnáct kapitol, přesně tolik, aby vyšla na každý den jedna. No, máme trochu zpoždění, ale to se spraví :o)

I letos jsme se vypravili na cestu na jih, letos dokonce o něco jižněji než loni.

Už poslední srpnový den se sešla budoucí posádka auta, aby nakoupila hlavně jídlo a nakupila všechny věci na jednu velkou hromadu. Složení lidí zůstalo z větší části stejné jako loni, tedy já a Básník, Abú a Jana K., která vystřídala Gymi.

Během velkého nákupu v předvečer odjezdu jsme narazili na jedno velké dilema: Koupíme želvu? Konečné rozhodnutí bylo, že koupíme. Jednalo se samozřejmě o velkou nafukovací želvu do vody. Nového domácího mazlíčka jsme si na cestu nepořizovali.

Čtvrtek 1. 9.     … Praha => Balaton

Ráno jsme všichni společně vstali a den zahájili poslední českou snídaní. Následovalo hektické balení a nakládání auta, smažení řízků na cestu a poslední nákupy čerstvého ovoce, zeleniny a tmavého českého chleba.

Balení se neobešlo bez zapomínání (např. v kuchyni připravený kanystr s vodou nakonec nikam nejel). Původně neplánovanou, ale typicky českou sváču na cesty – řízky – jsme zpucli na nějaké benzínce na D1.

Slovenské hranice jsme překročili ve 14:47 a kousek za nimi nám došla směs do ostřikovačů auta. Tu jsme spolu s naftou doplnili ještě než jsme v 15:48 překročili hranice maďarské.

Blížíme se k Balatonu a už prší. Asi nám není souzeno, abychom o dovolené měli suchý stan. Navíc je i bouřka. Vzpomněli jsme si na Myšici na Slovensku (Míša V.).

SMS Míše: Ahojky. Jedeme k maďarskému Balatonu, už jsme skoro tam. Leje jako z konve, blesky křižují oblohu, po silnici teče řeka. Po dálnici jedeme necelých 70 km v hodině. A teď se přidaly i kroupy. Nepřipomíná ti to něco? S pozdravem Štěpa, Básník, Abú a Jana K. :o)

Už je vidět Balaton. A leje jako z konve.

Ve chvíli, kdy jsme si řekli, že bouřku přečkáme na benzínce, přestalo pršet. Já s Janou jsme nadšeně vyběhly na dětské hřiště. Záhy jsme sice zjistily, že to není dětské hřiště, nýbrž rodinný fitness koutek, to nám ale naši radost nikterak nezkazilo a my tu vesele blbly asi deset minut, než se jelo dál.

Kemp jsme našli ještě za světla. Než se setmí, šli jsme se podívat na Balaton. S sebou jsme vzali foťák i se stativem. Cesta na travnatou pláž vede přes koleje s čilým provozem. Vyfotila jsem fotku skrz vlak ;o) Dlouhá expozice, stativ a rychle jedoucí vlak dokážou divy v umění. U vody jsem zkoušela vyfotit bouřku v dálce, ale zachytit blesk se mi podařilo jen na jedné fotce.

Protože se rychle setmělo a začal foukat silný vítr, šli jsme postavit stan a uvařit večeři. Během vaření začlo nejprve pršet, potom lejt jako z konve. Nakonec k nám dorazila i ta bouřka, kterou jsme fotili v dálce. Jídlo jsme tedy dovařili a snědli na verandě domu hrůzy – nějaká pouťová atrakce se jím může inspirovat – všude samý pavučiny a na nich tlustý pavouci.

Čekali jsme, jestli to nepřejde, jenže déšť dával jasně najevo, že se jen tak nedá. Proto jsme se za deště nasoukali do stanu a šli spát – do rána bude všechno totálně durch (včetně našich spacáků, pač stan pro čtyři lidi pro čtyři lidi ve skutečnosti není). To bude paráda, hned od začátku…

—

Pátek 2. 9.     … Balaton => Zadar

Ráno kupodivu nedopadlo tak černě, jak jsme si večer mysleli. Stan byl od větru vyfoukaný do sucha a i spacáky zůstaly téměř suché, jen místy trochu navlhlé.

S Básníkem jsme se ještě před snídaní zašli podívat k Balatonu. V ranním světle nevypadala jeho voda o nic lákavěji. Na břehu bylo ale dětské hřiště, kde jsme vyzkoušeli houpačku. Když jsme se nasnídali, dali si sprchu a vše sbalili, vyrazili jsme na další cestu.

Na maďarsko-chorvatské hranice jsme dorazili zřejmě v polední pauze (11:25), protože se ani pořádně nepodívali, jestli lidi v pasech souhlasí s těmi, kdo sedí v autě, natož aby otvírali kufr auta. Zřejmě si to vymačkávání zubní pasty a šacování (které prý běžně provádí u mladých lidí v novém autě) nechají až na cestu zpátky.

Oběd byl opět chlebový na nějaké benzínce. Krátce na to začlo pršet.

Doufejme, že déšť skončí dřív, než dojedem do Zadaru. Abú s Janou se vzadu perou jak malý děti ;o)

Po druhé hodině jsme projeli tunelem Mala Kapela, který je dlouhý přes 5 km. Ten je součástí série krátkých i dlouhých tunelů, které máme po cestě. Jeden z těch dlouhých chce Básník objet horem – tedy místo abychom jeli 5 minut tunelem, pojedeme několik hodin průsmykem nad ním. Alespoň že už neprší.

Sjíždíme z dálnice, abychom se dostali k průsmyku Sveti Rok. Baba u okýnka mýtnice nám vrátila o 5 kun méně.

Po hodinách na dálnici sjíždíme na menší silnice, procházející zpočátku i vesnicemi. Pak už jen neobydlenou krajinou. Na chvíli jsme zastavili u rozlehlých jezerobažin, za nimiž byly v dálce hory. Pak jsme nabrali směr průsmyk. Cesta byla štěrková a zpočátku byly kolem vzrostlé stromy, které tvořily zelený tunel.

Když stromů začalo být méně, objevila se v zatáčce cesty malá dřevěná rozhledna. Čtyři poláci na kolech s plnou polní, které jsme tam potkali, měli před sebou ještě slušnou štreku. Chvíli jsme se kochali a pak pokračovali dál. Zeleně podél cesty bylo čím dál míň a ze serpentin bylo občas vidět daleko zpátky.

A pak cesta přestala stoupat a před námi byla zvlněná kamenitá pláň. Kolem cest byly cedule zabraňující vstup mimo cesty z důvodu možných min. A uprostřed toho ničeho byla u cesty dopravní cedule upozorňující řidiče, že tímto směrem se jede k dálnici.

Cesta začala otvírat nové výhledy do okolí. Skály. Tyčí se strmě až k oblakům, jindy se skalnaté kopce táhnou do dálky. Kus vpředu je vidět stádo ovcí. Když se k němu pomalu blížíme, vidíme i pasáčka. Staršího, větrem ošlehaného a sluncem opáleného muže v modrém tričku. Když viděl, jak si z auta fotím ovce stojící přímo před námi, usmál se a zamával. Úsměv i zamávání jsem oplatila a když se ovce kolem auta přehnaly jejich pomalým krokem, pokračovali jsme v cestě.

Minuli jsme pasáčka ovcí v minovém poli a brzy se před námi objevil kostelík z bílého kamene. A za ním nic. A za tím dlouhotrvajícím nic bylo moře dole a nebe nahoře. Kostelík stál na hraně náhorní plošiny, která tu začala prudce klesat.

Ostré serpentiny nás pak zavedly k dalšímu kostelíku, tentokrát v takovém antickém stylu. Tady jsme se zastavili na dýl a dali jsme si svačinu. Byli jsme asi v polovině cesty dolů.

Básník, u kostela: „To je nádhera – stát tu tak s okurkou v ruce…“

V poslední zatáčce štěrkové cesty bylo opuštěné stavení a pak už jsme najeli na asfaltku. Jsme zpátky na civilizované cestě, i když vede pustinou. Než jsme se ocitli zpátky na dálnici, ještě jsme zastavili u obrovského mostu Maslenica. A pak jsme jeli rovnou do kempu v Zadaru.

Zatímco kluci stavěli stan a hledali elektřinu pro ledničku, s Janou jsme se vrhly do přípravy večeře. K té byly halušky. A bylo jich fakt hodně. Spíš moc.

Po večeři jsme se šli projít do města. Vzdušnou čarou je to přes zátoku kousek. Ani ve snu by nás nenapadlo, že suchou nohou bude cesta tak dlouhá. Prošli jsme si osvětlené město. Na to kolik bylo hodin (blížila se půlnoc), bylo město živé jako uprostřed dne. S sebou jsme měli stativ, a tak jsem zkusila něco nafotit.

Koupili jsme si zmrzlinu a vyrazili na nábřeží, kde jsme se chvíli váleli na pozdravu slunce – barevném světelném kruhu a další chvíli seděli u mořských varhan, které hrají podle toho, jak šplouchají vlny. Cestou zpátky jsme narazili na převozníka, který nám za pár kun zkrátil alespoň část cesty.

SMS domů: Ahojky. Jsme v Chorvatsku, přesněji v Zadaru. Sedíme v centru u moře a posloucháme mořské varhany. Noční Zadar žije. Zato my už se vidíme ve spacáku. Dobrou noc :o)

I v jednu v noci bylo šílené horko a sprcha přišla vhod. Halušky se během večera staly zakázaným slovem. A do spacáku jsme se dostali v půl druhé.

Ještě na náměstí jsme ale potkali Gymi s jejím oddílem, se kterými jsme se tak jen pozdravili a zmizeli v cukrárně. Každý jsme si dali dva dortíky, které byly moc dobré. Akorát Kočka nějak nezvládla ten svůj sníst a říkala, že ho dojí na louce. Nakonec jsem ho nosil v batohu celý den. Kupodivu to celkem přežil a měli jsme tak sladkou tečku po večeři .

Když jsme vylezli z cukrárny, zjistili jsme, že Gymi s dětmi je stále na přilehlém plácku a hrají nějakou hru. Pokračovali jsme tedy s nimi a zanedlouho jsme dohnali Radotín, který tentokrát šel také z Mníšku.

Na louku jsme dorazili sice o něco málo později, než loni, ale stále ještě zbývala spousta času na výměnu kartiček a setkání se starými známými .

Kartiček jsem měl letos opět 80 a vyměnil jsem všechny. Je fakt, že letos jich bylo méně druhů a nebyly tak kvalitně připravené jako jiné roky, což bylo způsobeno především tím, že letos s Kočkou hledáme nové doupě. Máme tak hodně běhání a na kartičky moc času nezbylo. Snad to příští rok bude lepší .

Chvíli po nástupu jsme se už s Radotínem odebrali do Řevnic, kam jsme dorazili opět s náskokem, který jsme využili návštěvou místního dětského hřiště. Pak jsme vlakem vyrazili domů.

Fotky na rajčeti
Letošní Básníkovy kartičky (pdf)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 1.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 2.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 3.část)
Nejhezčí (naskenovatelné) kartičky, které jsme letos vyměnili (jpg, 4.část)

Kdo nechce nebo neumí číst, fotky a videa jsou dole

Pro mě akce začala opět nákupem. Tentokrát se mnou jela Verča 1 a dokonce se to ani nedozvěděla půl hodiny dopředu, jako loni Míša . Každopádně jí tímto moc děkuji – pomohla mi jak fyzicky, tak duševně  - dvě a půl hodiny nakupování o samotě by mohly mít na mou mysl značně devastující dopad .

Letos se nám to rozjíždělo trochu pomaleji – první noc nás bylo jen pět: Jana 2, Verča 1, Žigi, Župan a já. Absolovovali jsme již  tradiční souboj s plynovým kotlem, který ale tentokrát podlehl spíše soustředěnému psychickému nátlaku spojených sil Županových a mých, než kráse přítomných slečen, které si tentokrát místo morální podpory zapalovačů kotle vytyčily za cíl co nejvíce podupat koberec . K večeři byla bramborová kaše s párkem, přičemž jsme zjistili, že jsme nevzali žádné šťouchadlo na brambory. Ať žije improvizace. Po večeři jsme ještě koukali na film Barva kouzel, natočený podle knih Terryho Pratchetta.

Během druhého dne se náš počet zvýšil na jedenáct. Navštívili jsme lom Na Chlumu, kde jsme prošmejdili, co se dalo. A pak Žigi našel zkratku . Strmou strží jsme to vzali ke vstupu do jeskyně, kterou jsme samozřejmě neopomněli důkladně prozkoumat. Bylo v ní hodně pavouků a motýlů. A taky nás. Pak jsme pokračovali (nebo mám spíše napsat ‘vrávorali, padali a po zadku sjížděli’ ? ) dál k Berounce a podél ní k lomu Alkazar. U rozcestí na Svatý Jan jsme si dali svačinu, během níž jsme se ale museli poněkud uskromnit díky drobné početní chybě při určování potřebného množství májek . Na Alkazaru jsme prolezli několika štolami a opět si prohlédli zabetonovanou chodbu, kde by měl být uložen jaderný odpad z ústavu v Řeži. Začínám si říkat, že jestli tam půjdeme ještě párkrát, opravdu začneme svítit .

Třetí den byl poněkud náročnější, zato zajímavější. Viděli jsme travertinové kaskády, Kodskou jeskyni, Kodu, vrch Damil nad Tetínem a v samotném Tetíně hned dvě vyhlídky, z nichž jedna byla hrad (zajímavé, že? ). Na hradě jsme potkali pána od místních jeskyňářů, který nám řekl spoustu zajímavých věcí o okolí, jeskyních, a taky nás pozval, ať jdeme osmého ledna s nimi kopat . Vyprávění bylo sice zajímavé, ale na hradě celkem dost foukalo, takže jsme se za chvíli klepali zimou, což nakonec většina lidí vyřešila návštěvou místní hospody za účelem zahřátí. Mě a několika dalším se ale kouřový opar zase tolik nezamlouval, a tak jsme se rozhodli zahřát spíše pohybem. Slezli jsme Tetínskou roklí dolů k Berounce, přičemž někteří z nás si cestou zavzpomínali na Roháče: v rokli je totiž třeba zlézt skálu vedle vodopádu pomocí řetězu. Pak následoval rychlý pochod soumrakem domů, kam jsme dorazili už za tmy. Za čas dorazila i druhá polovina, která zůstala v hospodě. Navečer pak naše řady vydatně posílil příjezd Hároše, Janičky a spol., čímž náš počet vzrostl na astronomických 21. Zároveň se akce stala mezinárodní, protože s Lukášem dorazil i Viky, který k nám přiletěl až z Brazílie. Určitě především kvůli tomu, aby mohl s námi trávit Silvestra .

Čtvrtý den patřil návštěvě akvaparku v Berouně.  Ne všichni sice byli celý den a ne všichni šli do bazénu, i tak je to ale oproti loňsku silný skok. Dokonce jsme museli u pokladny chvíli čekat, protože neměli dost čipů . Počasí bylo celý den nic moc: poprchávalo a silně foukalo, takže cesta nebyla příliš příjemná a zpátky jela značná část lidí vlakem

A přišel Silvestr. Procházka byla opět náročnější, protože se jednak vyčasilo a jednak jsme se ‘maličko’ zamotali někde nad Hostimí při hledání vyhlídky na svatojanskou skálu a klášter pod ní. Vyhlídku jsme ale nakonec našli a máme z ní krásné fotky. Pro Vikyho tenhle výlet ale musel být opravdu ‘nezapomenutelný’ zážitek . Pak jsme sešli do údolí ke klášteru a prohlédli si kostel a místní léčivý pramen. Také jsme prakticky odzkoušeli, kolik lidí se vejde na jeden pařez . Cestou zpátky jsme se rozdělili, protože několik slečen nenápadně navštívilo medovou výstavu ve Svatém Janu. Později jsme k velkému zklamání od oněch slečen zjistili, že tam prý nalévali medovinu … tak snad příště .
Po návratu započaly oslavy. Jako minulý rok dorazili Evík s Jírou, takže i se započítáním těch, kteří do té doby odjeli, nás přes Silvestra bylo 22. Hrály se různé deskové hry, fotbálek a samozřejmě na kytaru. Po slavnostním přípitku následoval další kulturní program, zakončený vystoupením dívčího sboru, jehož součástí jsem byl i já . Poté byl odpálen soukromý ohňostroj, tentokrát o něco pestřejší a hlavně adrenalinovější – to když se jedna z raket místo na oblohu vydala směrem do obecenstva .
Ihned po skončení ohňostroje většina lidí vyrazila na tradiční novoroční procházku na Karlštejn. Ta byla samozřejmě plná kulturních i sportovních zážitků (zpěv ubrány hradu, koupání v Berounce, běh na rychlost u silničního radaru v Karlštejně …). Vrátili jsme se kolem půl páté a většina z nás zvolila expresní linku přímo do spacáku.

A tak skončil další, účastí silně nadprůměrný, lehce mezinárodní Silvestr. Nezbývá, než konstatovat, že to byla skvělá akce se samými skvělými lidmi, a doufám, že příští rok se všichni sejdeme znovu a opět si to pořádně užijeme .

Fotky na rajčeti
Video (vyhlídka Tetín)
Video (pařez ve Svatém Janu)
Video (Hároš, Lukáš a jejich kytary)

Fotky na rajčeti
Video – Sestřih z celé akce
Video – průsmyk Mali Alan
Video – tunel Pitve
Video – cesta Sv. Nedelja-Hvar

Ubytování jsme měli již předem zajištěné v chatě Pod Skalou, která se nachází v Čingově – v podstatě hned u vstupu do Průlomu Hornádu. Vyrazilo nás devět: Jana se Slávkem, Michal Lipták s mamkou a přítelkyní Míšou jeli jedním autem, další Míša z Radotína, Abú, Štěpánka a moje maličkost jsme jeli druhým autem. Vyrazili jsme dopoledne z Radotína a po dálnici dojeli až do Zlína, odtamtud pak přes Beskydy a Žilinu až do cíle v Čingově u Spišské Nové Vsi. Cestou jsme si ještě udělali kulturně-vzdělávací zastávku na hradě Strečno, kde jsem se navíc aktivně zúčastnil scénky na téma středověkého a moderního zubařství a mj. názorně předvedl, jak vypadá taková zdravá dáseň .

První den jsme si dali malou zahřívací výpravu průlomem Hornádu, ze které se nakonec vyklubala výprava poněkud náročnější. Vyrazili jsme Průlomem Hornádu, u lanové lávky jsme ale uhnuli do Kláštorské doliny a došli až na Kláštorisko a zpátky (dolů jinou cestou). Pak jsme pokračovali až na konec Průlomu a poté vrchem přes Tomášovský výhled zpátky. Cesta to byla nádherná a opravdu stála za to, byla ale poněkud náročná.

Druhý den následovalo jedno ze zdejších největších lákadel: Soutěska Suchá Belá. Ráno jsme byli dost znaveni z výše zmíněné ‘zahřívací akce’, tudíž jsme vyrazili až poměrně pozdě – z Podlesku jsme odcházeli těsně před dvanáctou. Což bylo možná dobře, protože největší masa turistů už byla tou dobou pryč a my se tím pádem nemuseli na žebřících tolik tlačit. Dokonce i některé fotky máme bez cizích lidí .

Třetí den si na nás přichystal nemilé překvapení. Ráno jsme vyrazili Tomášovskou Belou směrem k Sokolí dolině, kde se nachází nejvyšší vodopád Slovenského ráje – Závojový vodopád. Ten jsme po několika žebřících úspěšně zdolali a dorazili tak na hřeben nad soutěskou. Chvíli jsme poklidně šli směrem na vodní nádrž Klauzy, pak jsme ale zaslechli v dáli hřmění, které se pozvolna přibližovalo. Přidali jsme proto do kroku a začali co nejrychleji sestupovat do údolí. Když jsme došli až k vodní nádrži, na jejíž hrázi byl malý přístřešek, byla již bouřka na spadnutí. Rozhodli jsme se proto déšť přečkat u nádrže.

Za chvíli opravdu začalo pořádně pršet, samozřejmě za patřičného doprovodu hromů a blesků. Byli jsme rádi, že nejsme na hřebeni. Bouřka se přehnala jednou, pak chvíli ustala, ale za chvíli se vrátila znovu. Když přešla i podruhé, zvažovali jsme, zda nevyrazit na cestu. Do chaty to bylo ještě pár hodin cesty a nechtěli jsme dojít za tmy, takže jsme vyrazili. Cesta zpočátku probíhala bez problémů, až na to, že nad námi pořád hřmělo, což při průchodu soutěskou nebylo obzvlášť příjemné. Asi v půlce cesty ale začalo opět vydatně pršet a my zanedlouho úplně promokli. Což by samo o sobě nebyl až takový problém, kdyby se pak nezačaly objevovat padlé stromy, které jsme museli různě podlézat a prolézat. Nejprve jich bylo pár, nakonec jsme ale museli zdolat celý asi třistametrový úsek, kde všechno, co bylo dříve nad cestou, bylo teď na cestě.

Do chaty jsme dorazili úplně promoklí, ale v celkem veselé náladě (koneckonců, cestou jsme objevili několik nových vodopádů, o kterých jsme dosud neměli ani tušení ).  Na chatě jsme ale dost rychle vystřízlivěli, když jsme zjistili, že tam na záchranáře čeká paní, které na hřebeni spadl strom na manžela. Uvědomili jsme si, že kdybychom bývali na Klauzech nepočkali, mohli jsme v té spoušti v Tomášovské Belé skončit taky.

Čtvrtý den jsme si po předchozím zážitku naordinovali odpočinkový program. A jelikož jsem při jedné z cest do Spišské Nové Vsi za nákupem pojal podezření, že dříve uzavřená skorovyhlídková silnice přes sedlo Kopanec by mohla být opět otevřená, vyrazili jsme to vyzkoušet. Byla otevřená. 20 kilometrů serpentin byl skvělý řidičský zážitek !
V sedle jsme chvíli zastavili a kochali se, nakonec jsme ale pokračovali k přehradě Dedinky, kde jsme se trochu vykoupali. Přehrada je krásně čistá, ale taky pěkně ledová .  A při koupání jsme sledovali vlaky, jezdící po hrázi na druhé straně přehrady – těsně nad vodou.

Po koupačce jsme se ještě přesunuli k tunelu, kterým nová hlavní silnice obchází Stratenský kaňon. Ten jsme si posléze prošli po staré silnici, která tam kdysi vedla. Poté jsme se stejnou cestou přes Kopanec vrátili domů.

Další dva dny jsme díky Míšině indispozici a její roli řidiče druhého auta chodili na túry v šesti: ještě s Janou a Slávkem. V tomhle počtu jsme i jezdili autem ten kousek na parkoviště, kde si nás pán dokonce zapamtoval – pravděpodobně po prožitém šoku z prvního dne, kdy jsme mu na otázku: „Dvě vstupenky?“, odpověděli: „Ne, šest“ .
Pátý den jsme pak absolovovali poněkud náročnější túru dolinou Piecky až téměř na Kláštorisko, před kterým jsme ale uhnuli na Velký Kyseľ se zacházkou k Obrovskému vodopádu, která je moc pěkná a vřele ji doporučuji :) Šestý den jsme si pak prošli dolinu Velký Sokol. Vraceli jsme se oba dva dny stejnou cestou: přes Malou Poľanu.

Poslední den večer jsme pak uspořádali malou rozlučkovou oslavu. Pekly se buřtíky, pilo se pivo a hrálo se na harmoniku a na kytaru až pozdě do noci :)

V úplném závěru akce jsme si ještě dali malou zajížďku na Spišský hrad, který se  svou rozlohou řadí mezi šest největších hradů na světě.  Tam jsme si dali krátký sraz s Kubou Hronkem, který byl s jinou partou opět v Roháčích, shlédli jsme zdejší typické představení zahrnující zastřelení kata a sledovali sysly na dolním nádvoří (zvláště Abú se ukázal být zručným syslím fotografem ). Nakonec nám ale nezbylo nic jiného, než nasednout do auta a vyrazit domů. Jeli jsme stejnou cestou jako na začátku, přes Žilinu, Beskydy a Zlín. Domů jsme dorazili už za tmy.

Fotky na rajčeti
Sestříhané video z celé akce
Video – průjezd sedlem Kopanec