http://pejsek-a-kocicka.iocko.cz/wp-content/themes/pako/images/leto/zvonky.jpg

Tábor Konstantinovy Lázně 2011

Autorem je Štěpánka, publikováno 17. 8. 2011 v rubrice Akceee!.

Letos jsme na tábor vyrazili v netradičním termínu, a to od 21. 7. do 6. 8. namísto běžného termínu na začátku července.

1. Etapová hra byla na motivy Starých pověstí českých, kterými nás provázel sám Alois Jirásek se svou ženou. S nimi jsme se poprvé setkali hned po příjezdu do Konstantinek, kdy pan Jirásek začínal psát svou knihu, aby získal nějaké peníze a měli se ženou co jíst. Tehdy byl dokonce bos, boty musel prodat.

2. Hned druhý den už děti vyrazily na etapu o Praotci Čechovi. Odpoledne se dokončoval tábor – bylo potřeba vyrobit nástěnku, sušák na prádlo a donést chrastí na zahajovací oheň, který byl večer.

3. V sobotu proběhl první kluby, které byly volitelné. Na výběr byla Příroda, Rytmické hrátky, Léčivé rostliny nebo Život ve tmě. Příroda byla obsazená ve všech třech blocích, což mě docela potěšilo.
Večer vypukla noční etapová hra. V táborovém plánu našla místo tak brzy, že jí děti narozdíl od jiných let, kdy byla téměř vyvrcholením etapovky, nečekaly. Byla to etapa o Krokovi a jeho dcerách. Děti se při ní zvládly ztratit, a tak bylo nakonec vyzkoušeno, že do Pomeranče se vejde 21 dětí všech velikostí a jeden Žigi k tomu.

4. V táboře byl ráno klid. Děti spaly na zřícenině Krasíkov a dopoledne putovaly zpět do tábora. Někteří roveři šli do kostela. Nástup byl konán v symbolickém počtu jeden zástupce za každý oddíl. Odpoledne proběhl individuální program jednotlivých oddílů, většinou jeho značnou část tvořil spánek po noční etapě.

5. Celé pondělí bylo ve znamení první pomoci. Začalo to u snídaně, kdy na sebe Anička v kuchyni zvrhla lavor horké vody. Honzík se při jejím výkřiku prudce otočil a jak zrovna krájel chleba, způsobil si tepenné krvácení. No a když to viděl vůdce tábora, dostal z toho epileptický záchvat. To všechno bylo samozřejmně hrané, byl to úvod k celodennímu programu. Dopoledne teorie a nácvik jednotlivých úkonů. A odpoledne už vyfáborkovaná trasa plná zraněných – lyžař se zlomenou nohou, tonoucí, autonehoda, pád z kola, seknutí sekerou do nohy.

6. Na ranním nástupu křičeli roveři „Bivoji, Bivoji, prase se tě nebojí!“. Jenže hned po nástupu volali vesničani „Sláva!“, když Bivoj scházel do tábora s prasetem přes rameno. Když ho pak hodil Libuši k nohám, bylo rozhodnuto, že na jeho počest bude večer uspořádána hostina. A tak se malý čuník točil celý den nad ohněm, aby k večeru mohl být přidán k výtvorům dětí. Některé jejich kousky byly sice jen s těží poživatelné (např. flambované vejce), zato jiné byly přímo výtečné (bramborové placky, palačinky).

7. Ve středu ráno jsme se se skautkami sebraly a vyrazily na nádraží, odkud jsme se vláčkem dopravily do Mariánských Lázní. Tam udělaly skautky nálet na drogerii a jestli jim tam potom zůstal nějaký hroznový cukr, pak jen proto, že byl před skautkami důkladně schovaný. Podívaly jsme se na Zpívající fontánu u kolonády, okusily jsme Rudolfův pramen, koupily jsme si teplou oplatku a vyrazily jsme směr Kynžvart.
Vzaly jsme to okolo Smraďocha. Když jsme si v lese chtěly dát oběd, zjistily jsme, že jsme všechny zapomněly nůž. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem si ho chystala – po návratu do tábora jsem ho našla uchystaný ležet na posteli. Co naplat, chleba jsme natrhaly, paštiku nabíraly chlebem. U Smraďocha to, překvapivě, lehce smrdělo. Zelená jezírka kolem posezení bublala sirnými výpary.
Na další cestě jsme našly pařez letitého smrku. U různých letokruhů byly cedulky s letopočty a událostmi té doby – zhruba 200 let historie. Zrovna když nám začla docházet voda, dorazily jsme k nějakému pramenu. Doplnily jsme láhve jemně perlivou vodou a doufaly, že pramen nemá žádné projímavé účinky.
Kousek před cílem jsme si chtěly trochu zkrátit cestu a vzaly jsme to lesem. No, byla to taková zkratka prodlužka. Možná jsme toho nachodily míň, ale čas jsme neušetřily. Terén byl totiž značně obtížný – více či méně příkré svahy a vysoká tráva, ve které se schovávaly padlé stromy, se střídala s porosty rašeliníku, což je mrška vyskytující se na mokrých místech a další vodu má nasáklou přímo v sobě. Jedno nešťastné šlápnutí na hezky vypadající kopeček rašeliníku znamenalo ztrátu boty jedné z Vyder. Botu se sice z náručí bahna podařilo vyprostit, avšak bota byla k dalšímu dlouhodobějšímu použití nevhodná – bota uvízla téměř 40 cm pod zeleným kobercem a cestu k ní ukazovala úzká ďoura, ze které dotyčná chvíli před tím vytáhla nohu. Po vylití přebytečné vody postačila alespoň na dokončení dnešního putování.
Cíl už naštěstí nebyl daleko a brzy se před námi objevila zřícenina hradu Kynžvart. Tam jsme shodily batohy, k velkému ohništi jsme snosily dříví a na vzniklém ohni uvařily vodu na čínskou polívku. Potom se povídalo, četlo, až na okolí padla tma a spánek.

8. Po poklidném ranním vstávání a snídani jsme sbalily naše ležení a vydaly se do města pod hradem. Cestou jsme nabraly vodu na hřbitově. Protože k snídani padly poslední zbytky jídla z tábora, vypravily jsme se doplnit zásoby. Potom skautky vyprosily obyčejnou tužku, abychom měly čím dokreslit časopis (měly jsme jen propisky a ty jsou na kreslení nevhodné).
Naším dnešním cílem byl zámek Kynžvart, kam jsme došly tak akorát na prohlídku. Během ní skautky pilně poslouchaly, aby mohly napsat odpovědi na otázky, které předem dostaly. A co nepochytily nebo nebylo řečeno, snažily se ještě dostat ze starého průvodce po skončení prohlídky.
Protože jsme chtěly být brzy v táboře kvůli dopřipravení slibového ohně, už se nikam nešlo, koupily jsme pohledy, vyfotily společné foto a vlakem jsme se dopravily zpátky do Konstantinek. Tam jsme ještě honem dokreslily a dopsaly táborové číslo časopisu Vydrák a nově vzniklé listy jsme nakopírovaly v infocentru, kde kvůli nám zůstali přesčas. Dotváření probíhalo ve vstupu do jednoty, protože se venku zrovna strhl šílený slejvák.

9. V pátek byl další blok klubů. Jedním z nich byla hudebka, kde jsme se naučili novou písničku, kterou si pak pobrukoval celý tábor. O dopoledním individuálním programu oddílů zkoušely skautky chůzi po laně. Ráno začala Mimi první orlí pero – mlčení. Bohužel jí to vydrželo jen dokud než začala radit Lucce, jak na chůzi po laně.
Večer byl slibový oheň skautek a světlušek. Letos trochu jinak. K malé změně nás vyburcovalo nedostatečné soukromí slavnostního ohniště – je na něj dost vidět, je z něj dost slyšet. Slibující taky dostaly možnost už předem se sbalit, aby pak mohly u ohně přespat.

10. Slibující se do tábora vrátily krátce po budíčku, který se kvůli špatně roztopeným kamnům posunul. Méďa sice nadávala na to, že jí v noci vzbudil jelen svým troubením, ale všechny vypadaly spokojeně. Pan Jirásek nám předložil další část své knihy – O Libuši a Přemyslovi. Po nástupu Méďa s Vřešťou, teď už odslibované, mohly začít plnit první orlí pero – mlčení.

11. Po nástupu se seběhl lid táborový, aby odpočítal mlčícím konec. Obě to dokázaly na poprvé. Po obědě odjela Mimi, která před několika dny onemocněla. Kluby byly dnes i pro rovery – Léky, Střelba z luku a kuše, Improvizované divadlo. Večer se roztopila indiánská sauna. Když jsem přišla od tůňky, Básník už byl v táboře.

12. Libuše dětem pověděla, že viděla město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, a poslala je hledat do lesa dřevorubce, který bude tesat práh. Tam prý mají postavit hrad a město, které se bude jmenovat Praha. S Básníkem jsme vyrazili pod hrad Gutštejn, aby on mohl tesat práh. Cesta byla značená na několika rozcestích piktogramy, šipkami (někdy asi metr velikými) nebo azimutem.
Dřevorubce však našla pouze jedna skupinka. Té ten můj blázen muž navykládal, že to proroctví má být úplně jinak, že prý žádná sláva a hvězdy, ale podzemní dráhy středu země se dotýkající. A dal jim nějakou divnou slepou mapu, na níž bylo psáno Černý most, Dejvická a Háje. No, divím se, že ho s tím ta skupinka taky neposlala do háje.
Po dvouhodinovém čekání na další dvě skupinky jsme zanechali zprávu o tom, že jsme se přestěhovali a vrátili jsme se do tábora. Tam dorazily těsně před námi i zbylé dvě skupiny – ušlapané, mokré, ztracené, ale vysmáté jak měsíček na hnoji.
Odpoledne děti těžily zlato, stříbro a další cennosti. Jen musely dávat pozor na bandity, kterých se všude kolem potulovalo dost. Někdy člověka oloupili o peníze nebo suroviny, jindy chyceného přemlouvali hrát o otroctví. Jenže vyhrát nad banditou nebylo lehké.

13. V úterý vypukla dívčí válka. Už na nástupu měly všechny holky sukně a společně stály v půlkruhu proti mužské části tábora. Co křičeli oni už si nepamatuju, my křičely „Ženy, ženy, ženy, nebudou podrobeny“. Po tom, co dívčí část táborového vedení opila a pobila mužskou část, vyhlásilo se bláznivé sportovní klání Muži x Ženy.
Jak to všechno dopadlo nevím, protože jsem z tábora odjela domů, abych se sbalila na další tábor. Ale vím, že Méďa s Vřešťou zvládly úspěšně i druhé orlí pero – hladovku a před nimi je už jen třetí – samotka.

Moje fotky

Komentáře ke článku

Zatím zde nemáme žádný komentář. Ale můžete nějaký hezký přidat ;)

Přidat komentář




:-) 
:-( 
;-) 
:-P 
:-O 
více smajlíků >
 


Rajče Youtube

Co se chystá?

Rubriky

Archiv

Odkazy

Rádio Černá hora Hrady.cz Order of the Stick OOTS.cz