http://pejsek-a-kocicka.iocko.cz/wp-content/themes/pako/images/leto/trava_rosa.jpg

OBROK 09

Autorem je Štěpánka, publikováno 25. 6. 2009 v rubrice Akceee!; Kočička.

29. 4. – 3. 5. 2009

Obrok je celostátní roverské setkání, které se koná vždy ob rok. Tentokrát se uskutečnilo v Jaroměři, přesněji v pevnosti Josefov a zúčastnilo se ho 1 400 roverů (skautů nad 15 let).

-

Ve středu odpoledne jelo do Jaroměře několik posílených vlaků, hlavně od Prahy a Pardubic. Do Jaroměře se prostě sjížděla celá republika. Na nádraží čekali servisáci a lemovali celou cestu až k tábořišti.

Každý registrovaný účastník obdržel strip, který byl jeho vstupenkou na tábořiště a hromadu aktivit. Když jsme postavili stany, byl tak akorát čas večeře. V devět hodin začínal Opening ceremony – česky prostě zahájení akce. Spát jsme šli s Janičkou celkem brzy.

-

Ve čtvrtek nás probudila trubka v půl sedmé. Co to mělo být, jsme nezjistili. V půl osmé jsme vstali, nasnídali se a šli na nástup. Půlkruh byl opravdu véééliký… V denním světle jsem začala rozeznávat známé tváře, tak například na nástupu stál dva lidi ode mě Korádo z Polojasna. Zpívala se státní hymna, která se odrážela od okolních hradeb.

Dopoledne jsme měli na programu blok Prohlídka. Vyrazili jsme tedy přes Josefov do kasemat. Víc jsme toho už prohlídnout nestihli. Po brzkém obědě jsme s Janičkou vyrazily na nádraží pro Zuzku. Po návratu jsme pospíchaly na svá místa pro blok Služba. Já šla na ZŠ Na ostrově, kde jsme zbavovali půdu skoro 40letých sutin z oprav střechy.

Večer jsme šli na Čarodějáles k velkému pódiu. Odehrálo se několik soutěží, upálila se čarodějnice, chvilku se trénoval Algorithm March na páteční světový rekord a shlédli jsme Obroknoviny (Obrok TV vysílala každý večer Události dne).

-

V pátek dopoledne byl blok Regiony. Praha byla tak zastoupená, že byla rozdělena na pravý a levý břeh Vltavy. Každý region měl vyrobit z pletiva, alobalu a několika dalších pomůcek svůj základní artefakt nebo dominantu. Levý břeh si jako virtuální dominantu vzal Kaplického knihovnu – chobotnici, pravý břeh pak Nuselský most.

Po několika činnostech v jednotlivých regionech a jejich následnému představení na velkém pódiu se přiblížil pokus o světový rekord. Tanec s názvem Algorithm March, který vymyslel nějaký Japonec, tancovalo na světový rekord 967 filipínských vězňů. Naší metou bylo překonat počet tanečníků a získat tak nový světový rekord.

Skoro čtvrt hodiny trvalo jen rozmístění tanečníků na prostranství mezi hradbami. Zároveň probíhalo sčítání zúčastněného lidu. Necelá třičtvrtěhodina byla věnována tréninku a pokusům na nečisto. Na okolních hradbách byli nezávislí kontroloři a reportéři, fotografové a kameramani ze všech možných regionálních i celostátních médií.

A nakonec samotný pokus o rekord. Ze sčítání lidu vzešlo číslo 1088. Poněkolikáté spustila hudba a začlo se tancovat. Z hradeb nás pečlivě kontrolovali, zda je vše v pořádku. Když jsme skončili, zůstala chvilka napětí, co na to kontroloři, a když ti přikývli, že vše bylo OK, propukl jásot :oD Rekord je náš!

Odpoledne byl blok VaPro, čili variabilní program volený jednotlivými účastníky podle sebe z asi padesáti možností. První blok mi ale zrušili a ze zbývajících volných jsem si už nic nevybrala. Za to na Rytmických hrátkách jsme si opravdu rytmicky vyhráli. Každý si vybral z několika druhů bubnů nebo dřívek a přes základní rytmy jsme se dopracovali až k řízené improvizaci. Ta byla tak dobrá, že se na nás přicházeli dívat z okolí.

Mým posledním blokem byly kolové Židovské tance. Jejich kroky pro mě ale začaly být asi v půlce kroku už moc složité, proto jsem odešla.

-

Večer jsme nešli na nástup ani k pódiu. Místo toho jsme se vydali opět ke kasematům, kde probíhala hra v podzemních chodbách. Byla tam taková fronta, že jsme přišli na řadu až po hodině.

Naše číslo bylo 54 a tým tvořila Zuzka, Janička, Anička, já a Eva z Prahy, která k nám byla přiřazena. Když jsme vstoupily do podzemí, zjistily jsme, že se tam nacházejí úkoly, artefakty, které nám pomůžou v jejich plnění a indicie. Indicie mají něco společného a to jedno společné slovo tvoří heslo, bez kterého se ven z podzemí nedostaneme. Zdůrazněno bylo, že se nesmí za svíčky.

Nadšeně jsme tedy vběhly do spleti chodeb. Brzy jsme potkali první skupinku. Byl v ní Brouček a skupina měla číslo 32. Začalo nám docházet, že tahle hra nebude na chvíli. Nevěděly jsme, kde indicie hledat, a tak jsme se snažily postupovat rychle a zároveň koukat všude okolo sebe. Zkusily jsme každou malou chodbičku, naslouchací nebo vyhazovací, než jsme zjistily, že se máme soustředit jen na svíčky, u kterých vždy něco je – ať už úkol nebo indicie, někdy obojí.

Počaly jsme nacházet jednotlivé indicie, které nám ale nedávaly žádný smysl. Řekněte sami, co mají společného první nalezená slova „zpívat“, „květen“, „prsty“ a „zdvořilý“. Krom indicií jsme nacházely také úkoly. Nakreslete duši šneka. Společně se pomodlete. Někde jsme vázaly lano z oblečení, jinde zpívaly Na Okoř je cesta.

Často jsme potkávaly další skupinky, jak hledají – někdy bylo v chodbách díky zvýšené koncentraci skupin těsno, jindy jsme delší dobu nepotkaly nikoho. Ale vzdálený dusot nohou, světla baterek a hlasy dávaly vědět o přítomnosti většího počtu lidí se stejným cílem.

Občas jsme narazily na místo, které jsme si pamatovaly ze čtvrteční prohlídky. Ale chodby byly tak početné a klikaté, že nám to nebylo nic platné. Během hledání jsme proběhly pravděpodobně stovky metrů chodbami dost velkými pro jezdce na koni i tak malými, že jsme se musely krčit. Některé chodby byly slepé, v jiných byla svíčka a někdy se rozvětvovaly třeba do čtyř dalších směrů.

Když jsme po dlouhém hledání měly dost indicií a nové jsme již nenacházely, opět jsme se zastavily, abychom vymyslely heslo. K pomoci nám bylo: zpívat, květen, prsty, zdvořilý, Karel Poláček, kolo, kule, žákajda, zítra ráno, desetikoruna, smysly, rudá hvězda. Dlouho nás nic nenapadalo, až mi to konečně docvaklo. Bylo to tak jednoduchý, že tomu člověk nevěnoval pozornost. Bylo nás pět, zítra ráno v pět. A desetikoruna se jinak řekne pětka…

Máme heslo! Tak honem ven. Ale kudy? Začal zoufalý boj o získání volného nebe nad hlavou. Zjistily jsme, že nemáme nejmenší tušení jak ven a místo toho běháme v kruzích. Některými chodbami jsme předtím během hledání proběhly tolikrát, že jsme dokonale ztratily pojem o směru a časovém zařazení chodeb.

Potom jsme potkaly skupinu kluků. Ptali se kudy ven. I oni měli heslo, ale bloudili na cestě zpět. Dali jsme své síly dohromady a zkusili najít cestu společně. Ani tak to nebylo jednoduché, ale přeci jen jsme se trošku doplňovali a nakonec jsme dorazili do dlouhých rovných chodeb, které vedly k povrchu.

Hurá, jsme tu! Honem heslo a nahlásit čas. Ten byl okolo hodiny a čtvrt. Venku byla černočerná tma a my vyrazily k tábořišti. Chtěly jsme se ještě podívat k pódiu, ale nakonec jsme se zapovídaly u brány a pak šly rovnou ke stanu.

-

I poslední den byl slunečný, a tak areál při Inspiru žil. I my jsme si něco málo vyzkoušely, i když většinu svých sil jsme si šetřily na odpoledne. Po obědě jsme vyprovodily Zuzku na vlak. Během poledního volna tábořištěm propochodovali vyslanci různých měst římské říše a odpoledne vypukla Velká hra.

Bojovníci Milána, Florencie, Benátek a Janova se setkali na centrálním josefovském náměstí před kostelem, aby se střetli v souboji o titul provinčního města. Marcus Aurelius (promlouvající k lidu pomocí mikrofonu z velkého kostelního schodiště) se vyjádřil jasně, tak důležité město musí být soběstačné s vodou, proto zvítězí to město, které jako první postaví akvadukt.

Celé zahájení hry mělo mnoho diváků z řad normálních obyvatel města. Během hry se navíc u každého města objevily místní děti, které fandily svým zeleným, červeným, hnědým nebo modrým. U vjezdů do města stáli servistýmáci s cedulemi „1200 lidí běhajících po městě. Zpomalte!“ a na každé křižovatce byl minimálně jeden (většinou ale 2-3), který se snažil skloubit automobilovou dopravu a dvanáct set hráčů v ulicích města. Na hlavních křižovatkách byly provizorní značky omezující rychlost na 20 km/h.

V první části hry šlo o zbohatnutí měst. Před druhou částí proběhlo hlasování lidu, kde se rozhodovalo o tom, jaké zbraně se za vydělané peníze nakoupí. Největší oblibu získali snad u všech měst katapulty (hadrem obalené gymnastické míče, které se vrhaly do řad nepřátel). Ve druhé části šlo potom o stavbu samotného akvaduktu na náměstí před kostelem. V obou částech samozřejmě bitva střídala bitvu, jednou s modrými, podruhé se žlutými… Ručníky lítaly hlava nehlava, občas nějaký ten katapult…

O konec hry se postarali žlutí, tedy Janov vedený Samem, kterým se akvadukt podařilo postavit jako prvním. Závěr hry byl opět na náměstí.

Večer jsme se šly s Janičkou podívat na Closing ceremony a potom jsme se s dekami (pač moc teplo nebylo) vrátily ještě na koncert.

-

V neděli se už jen balilo. Stanové městečko se pomalu rozplývalo, tojtojky mizely. Jakmile jsem si sbalila svoje věci, pomohla jsem Janičce se stanem, rozloučila se se všemi a běžela k babičce. Tam jsem se umyla a převlékla do čistého. Už žádný prach – paráda! Během Obroku se prachu nasytil každý. Ale stálo to za to.

www.obrok09.cz

Komentáře ke článku

Zatím zde nemáme žádný komentář. Ale můžete nějaký hezký přidat ;)

Přidat komentář




:-) 
:-( 
;-) 
:-P 
:-O 
více smajlíků >
 


Rajče Youtube

Co se chystá?

Rubriky

Archiv

Odkazy

Rádio Černá hora Hrady.cz Order of the Stick OOTS.cz