http://pejsek-a-kocicka.iocko.cz/wp-content/themes/pako/images/leto/plesicko.jpg

Radotínské údolí

Autorem je Básník, publikováno 15. 1. 2007 v rubrice Básničky & povídky.

„Příští zastávka – Lomy – zastávka na znamení“, ozvalo se z reproduktoru. Poslední noční autobus linky 256 zavřel dveře a vydal se na cestu k další zastávce. V prázdném voze seděli jen dva cestující, kteří se už těšili na teplo svých domovů. Na digitálních hodinách ve voze svítil čas 23:45.


Povídku si můžete stáhnout zazipovanou zde. Má velikost 31 kB.
Upozorňuji, že byla napsána v roce 2002 a je stále v nezměněné podobě, obzvláště zaklínadla jsou trochu praštěná :smile:


Na obloze se zablesklo a ozval se dunivý hrom. Spustil se liják, velké kapky bušily do střechy autobusu, pomalu se probíjejícího dál po úzké silničce proti silnému větru. 0:00 – objevilo se na hodinách. Autobus jel opravdu krokem, protože nebylo vidět dál, než na dvacet metrů. Právě, když se řidič chystal pomalu projet prudkou stoupavou zatáčku, za kterou nebylo vidět kvůli vysoké skále, ležící po pravici, všiml si, že na silnici patnáct metrů před vozem leží kmen mohutného stromu. Okamžitě šlápl na brzdu. Autobus se zaskřípěním zastavil. Oba dva cestující pomalu vstali a popošli k přednímu sklu.
„No to je super! Jako bysme neměli už tak dvacet minut zpoždění …. “ , nedořekl už jeden z cestujících.
Ve tmě před autobusem totiž jejich oči zachytily pohyb. Na kládu se rychle vyhoupla jakási asi metr velká věc. Chvíli zase nebylo nic vidět, ale další záblesk odhalil zrakům cestujících obrovského chlupatého pavouka. Měl asi šedesát centimetrů dlouhé nohy, velký chlupatý zadeček a z obřích kusadel mu kanuly jedovaté sliny. Byl přikrčen na kládě a zřejmě se chystal skočit směrem k autobusu. Pak celý výjev zmizel ve tmě. Cestující i řidič chvíli nevěřícně zírali a pak se pomalu posadili zpět na sedadla. Teď rozhodně nikdo z nich ven nepůjde.
Přes hlasité bubnování deště nebylo nic slyšet. Chvíli se nic nedělo. Pak najednou rána. A další. A ještě jedna. Něco naráželo do boku autobusu. Pohled z okna cestujícím odhalil asi desítku obřích pavouků, kteří zařezávali svá obří kusadla do plechu karoserie. Bylo slyšet rány, škrábání a skřípání plechu. To trvalo asi deset minut. Když už se zdálo, že se pavouci prokoušou dovnitř, všechno najednou ustalo, jen déšť dál bušil do střechy autobusu. Pavouci zmizeli.
Pak řidič spatřil nalevo od silnice světlo ohně. Na tom by nebylo až zase tak nic divného, kdyby venku nelilo jako z konve, a kdyby se světlo nepřibližovalo k silnici. Čím blíž bylo světlo k silnici, tím zřetelněji bylo slyšet skřípot lámaného dřeva. Země se začala trochu otřásat. Cosi obrovského se pomalu blížilo k silnici a ničilo přitom všechno, co tomu stálo v cestě. Jak se ta věc blížila k cestě, bylo stále zřetelněji vidět obrovské ještěří tělo, kráčející po všech čtyřech končetinách, zakončených dvacet centimetrů dlouhými drápy. Na trojúhelníkovité hlavě tomu vyrůstaly čtyři velké rohy. Tvor měl tvrdou rohovitou kůži v barvě noci. Jeho obří tlama plná ostrých zubů připomínala tlamu Tyranosaura. Nejzajímavější byly však jeho plazí oči bez víček, posazené do mělkých důlků po stranách hlavy. V těch očích hořel nepřirozený oheň, a to tak silně, že přímo zářily do okolní tmy.
Ještěr vešel na cestu. V asfaltu zanechávaly jeho drápy hluboké rýhy. Zastavil se asi dvacet metrů od autobusu. V záři dálkových světel asi deset metrů vpředu se objevila jeho hlava s otevřenou tlamou. Ještěr udělal krok směrem k autobusu a zařval. Hromový řev se rozezněl celým údolím. Cestujícím přeběhl mráz po zádech. Obří tlama se přiblížila ještě o něco blíž k autobusu. Ještěr si je pomalu prohlížel svýma planoucíma očima. Pak skočil směrem k nim. Země se otřásla. Cestující i s řidičem utekli do zadní části autobusu.

Ještěr se náhle zastavil. Mezi něj a jeho kořist se postavila jakási postava v zablácené a promáčené černé kápi. V ruce svírala dřevěnou hůl s vyřezávanou dračí hlavou s očima vykládanýma červenými drahokamy. Postava zvedla do vzduchu svou hůl a drahokamy – oči začaly zářit. Ještěr zařval. Cestující se vrátili zpět k přednímu sklu, aby sledovali to podivné divadlo. Nestvůra se postavila na zadní nohy, takže její hlava teď čněla do výšky plných šesti metrů. Pak znovu zařvala a dopadla zpět na zem. Země se otřásla. Ozvěna zaduněla údolím. Zablesklo se. Obluda se chystala zaútočit na vetřelce, bránícího její kořist.
Postava zvedla do vzduchu i svou druhou ruku. Oči dračí hlavy na konci hole se rozzářily ještě víc, až hlavu obalila malá zářící koule z červených blesků. Postava si začala cosi mumlat.
V tu chvíli z úkrytů po stranách silnice vyskočily další dvě postavy. Obě měly na sobě černý plášť s kapucí. První z nich v rukou svírala velký obouruční meč se slabě modře zářící čepelí, druhá držela šavli a štít. Na zádech jí visel dlouhý luk a toulec s šípy. Ty dvě postavy se na ještěra vrhly ze stran. Obouruční meč pronikl tvrdou kůží a zabořil se do masa, jakoby to bylo máslo. Rovněž i druhá čepel se zakousla do ještěrova těla. Ten děsivě zařval a prudce se otočil.
V tu chvíli první postava, která doteď cosi mumlala, rozpřáhla ruce. Červené blesky, obalující hlavici hole, přeskočily i na její druhou ruku. Ve stejnou chvíli obě postavy s meči, které doteď hbitě sekaly do boků obludy a vyrobily v něm značný počet hlubokých krvavých záseků, z nichž vytékaly potoky slizké rudočerné krve, odskočily a nestvůra se opět zvedla na zadní nohy a strašlivě zařvala. V jejích očích se zračila čirá zloba a chuť roztrhat nepřátele na kusy dřív, než jí budou moci cokoli udělat. Její smrtící úmysly se však nikdy nenaplnily.

Postava s rozpaženýma rukama náhle zvolala hlubokým hlasem: „Sorami embre dureon!

Ta slova jakoby bodla velkou dýku do ještěrova těla. Zařval a se zaduněním dopadl zpět na silnici. V té chvíli zazněla odpověď od postavy s lukem na zádech: „Er sore morbe quisto!

A toro tembre dunge on!!„, zaznělo trojhlasně vzduchem a nepřirozeně zesíleno se v několika ozvěnách odráželo od stěn údolí, přičemž hlasitost střídavě stoupala a klesala, až se zvolání pozvolna vytratilo.Spolu s ním se však vytratilo i světlo z ještěrových očí. Jeho tělo se se zaduněním sesunulo k zemi těsně vedle silnice. Ze všech stran se ozvalo nepopsatelné kvílení a řev, ze kterých běhal mráz po zádech. Ze tmy okolo autobusu doslova čišela skrytá zloba, která však proteď měla zůstat skryta v temných místech údolí před zraky cestujících.

Postava v kápi, stojící před autobusem, zavrávorala, až se zdálo, že upadne. Světlo v očích dračí hole pohaslo. Postava s lukem rychle přiskočila, aby zachytila tu v kápi. Pak společně všichni tři neznámí pomalu postupovali k autobusu. Všechny postavy teď stály u předních dveří. Ta s obouručním mečem zaťukala na sklo. Když se řidič vzpamatoval a uviděl pod kápí mužskou tvář, otevřel přední dveře. Ten s obouručním mečem podpíral postavu s holí. Za nimi vešla do vozu i třetí postava. Přední dveře se se zasyčením opět pomalu zavřely.
Chvíli bylo ticho, jen kapky deště dál bušily do střechy a z promáčených kápí odkapávala voda.
„Musíme odtud rychle pryč. Máme asi tak půl hodiny na to, abychom se dostali z tohoto údolí, pak celé tohle místo vyletí do povětří“, řekla postava s lukem přes rameno příjemným mužským hlasem. Přitom si sundala plášť a odložila ho na jedno ze sedadel. Pod kapucí se objevila blonďatá hlava se zašpičatělýma ušima, malým nosem a hlubokýma modrýma očima. Elf byl asi metr sedmdesát centimetrů vysoký a byl oblečen v kombinaci zelené a hnědé. Na nohou měl měkké kožené mokasíny a na hrudi stříbrozelenou kroužkovou zbroj. U pasu mu v pochvě zdobené drahokamy visela šavle, na druhé straně opasku měl pověšený tesák. Přes rameno měl přehozen toulec s šípy se světle hnědým opeřením a hrotem tepaným ze stříbra. Dlouhý luk, rovněž přehozený přes rameno, byl z leštěného tmavého dřeva.
„Bydlí tady v okolí nějací lidé?“, zeptal se elf.
„Asi kilometr dál v údolí je vesnice, bydlí tam asi deset lidí“, odpověděl jeden z cestujících, který se právě probral ze šoku a nevěřícným pohledem sledoval své zachránce.
„Tak to bychom sebou měli docela hodit.“, ozvalo se od další postavy, která si právě sundávala promoklý plášť. Byl to vysoký svalnatý muž s tváří ošlehanou větrem, hnědýma očima, tmavými vlasy a orlím nosem. Zazubil se na řidiče a opřel velký obouruční meč ve skromné kožené pochvě, která však vydávala jemné namodralé světlo, o nejbližší sedadlo. Válečník byl oblečen do kroužkového brnění z tmavé kalené oceli. U opasku mu visel ještě krátký meč a několik lahviček s jakousi podivnou tekutinou. Na nohou měl  vysoké černé kožené boty a pod kroužkovým brněním bylo vidět světlehnědé oblečení.
Pak válečník sundal plášť třetí postavě, která seděla na předním sedadle, těžce oddychovala a v rukou svírala svou hůl s dračí hlavicí. V tu chvíli cestující i řidič na chvíli s údivem otevřeli ústa. Ten, kdo přivodil smrt tomu obrovskému ještěrovi, nebyl žádný mohutný a mocný muž, ale křehká hubená dívka s havraními vlasy, krásnýma zelenýma očima a zašpičatělýma ušima. Vlasy měla vzadu spletené do dlouhého copu, jehož konec byl sepnut pozlacenou kovovou sponou ve tvaru slunečního kotouče. Oblečena byla v bílé róbě s modrými švy a lemy, jejíž spodní část však byla promáčená a umazaná od bahna. Kolem pasu měla opasek se sponou ve tvaru slunce. Za opaskem měla pověšených několik plátěných pytlíků, z nichž se po autobuse zvolna začínala šířit omamná vůně bylin. Kromě nich jí u pasu visela ještě dlouhá dýka v černé pochvě, osázené modrými drahokamy. Kolem krku se jí na stříbrném řetízku houpal amulet, vyrobený z leštěného kusu jantaru,zasazeného v klícce z tenkých zlatých drátků. Elfská dívka teď seděla na sedadle, těžce oddychovala a poněkud nepřítomně hleděla do podlahy.
„Jsem to ale hlupák!“, zvolal náhle elf, „nechal jsem venku naše věci!“.
S tím si přes hlavu znovu přehodil svůj promočený plášť a odběhl ven. Tam zmizel ve křoví u silnice. Ve chvíli byl ale zpátky i se dvěma středně velkými batohy a jednou malou taškou přes rameno. Všechno bylo vyrobené z hrubého světle zeleného plátna a přesto, že venku lilo to nebylo nikterak promočené. Když elf pokládal v autobuse batohy na sedadlo, řekl směrem k válečníkovi: „Taky bychom měli odklidit ten strom z cesty, a to rychle, abychom mohli odjet. Už nám nezbývá moc času.“
Pak elf, válečník, řidič a jeden z cestujících vyšli ven a společnými silami odvalili kmen stromu ze silnice.
Stěny autobusu se zatřásly a motor se rozběhl. Autobus pomalu vyrazil směr Cikánka. Na digitálních hodinách svítil čas 0:25 a to znamenalo, že do výbuchu zbývá asi dvacet pět minut.
„Co to, proboha, bylo?“, zeptal se po chvíli řidič autobusu.
„To by bylo na delší vysvětlování.“ odvětil elf.
„Tak alespoň ve zkratce, abychom věděli, co se děje“
„Dobrá tedy. – Jak jste si zajisté všimli, nepocházíme z tohoto světa. Přišli jsme sem magickou branou, která byla před dávnými věky ukryta v tomto údolí. Těžební činnost ji ale odkryla a tak se brána stala opět funkční. Dnešní noc je podle dávného kalendáře nocí temnot a to znamená, že se brána otevře pro všechny zlé mocnosti v jiných světech jako je ten náš. Právě proto byla také brána před dávnými věky zakopána. Kromě toho však skrz bránu mohou cestovat i ostatní bytosti, a to kdykoli, pakliže ovšem znají jistý rituál, který je nutno před vstupem do brány provést. Vzhledem k tomu, že v našem světě existují dobré mocnosti, které mají zájem chránit všechny světy před zlem a znají tajemství brány, byli jsme my tři jako jedni z nejlepších představitelů svých řemesel vysláni vám pomoci a zůstaneme tu, dokud nebude nebezpečí, pocházející z brány, zažehnáno. A to bude nejspíš trvat velmi dlouho. Brána se bude pravidelně otevírat každou temnou noc, což je podle vašeho kalendáře asi jednou za dva měsíce. Naším úkolem pak bude ničit monstra, která z ní polezou a budou se rozlézat po celém údolí. Budeme k tomu ale potřebovat pomoc, takže se zasadíme o to, aby bylo údolí obehnáno mohutnou zdí a byla v něm vybudována pevnost, kde by mohli být cvičeni naši pomocníci. Největší problém bude totiž asi v tom, že vaše zbraně nebudou až na vyjímky schopny zranit bytosti, pocházející z této brány.“
Zatímco elf mluvil, dojeli až k zastávce Cikánka, u které se nacházelo několik domků, ve kterých spali lidé. Déšť se mezitím zmírnil, až téměř ustal, takže bylo již možné vyjít ven bez pláště. Na digitálních hodinách svítilo 0:30.

Paní Horáková se vzbudila. „Kterej blázen může v tuhle příšernou dobu klepat!“, zaklela a rozzlobeně se vydala otevřít dveře. Nebyla už zrovna nejmladší a mezi jejími tmavými vlasy už místy prosvítaly šediny. Navíc ta šílená mládež odnaproti si nedá pokoj a musí ji otravovat už i v noci. Nejspíš to zase přehnali s pitím a teď si jenom dělají srandu ze staré báby. Ale co, kdyby to náhodou byl někdo, kdo potřebuje pomoc? Paní Horáková si odfrkla a pomalu sešla do přízemí otevřít dveře. Když byl její manžel ještě naživu, chodil dveře otevřít on. Avšak teď, když je sama, musí jít ona.
Za dveřmi ale nikdo nebyl. Během chvilky jí to ale došlo. Křoví vedle cesty k brance zašustilo. Ti pitomci odnaproti si myslí, že ji vyděsí! Tak to se hodně spletli. Paní Horáková vzala koště a vydala se ke křoví, aby učinila ráznou přítrž bláznění podnapilé mládeže odnaproti.
To už ale ghúl, ukrytý v křoví, zpozoroval kořist a přikrčil se k zemi. Křoví se znovu pohnulo. Když byla kousek od něj, vyskočil a s otevřenou tlamou se na ni vrhl.
Když byla paní Horáková u křoví, zvedla koště do vzduchu a chystala se udeřit darebáka po hlavě tak, aby na to dlouho nezapomněl, vyskočila proti ní jakási ošklivá stvůra, pod jejíž sinalou žlutozelenou kůží prosvítaly bílé kosti. Byla hubená, jakby nedostala už několik dní najíst. Nepřirozeně velká tlama s trojúhelníkovými zuby a vybledlými rty se už sápala po své kořisti. Paní Horáková vykřikla, zahodila koště a ustoupila o krok dozadu. Příšera skočila blíž k ní a strašlivě zařvala. Pak se skácela na zem a už se nehýbala.
Paní Horáková se probrala ze šoku a zjistila, že z krku nestvůry trčí šíp se světle hnědým opeřením. Pak si všimla postavy, kráčející k ní a třímající v ruce dlouhý luk.
„Já nic neudělala! Nechte mě!“vykřikla.
„Kdybych vás chtěl zabít, už bych to mohl dávno udělat. Jsem tady, abych vám pomohl.“ odpověděl elf.
„Tak co po mně chcete?“
„Vidíte tu příšeru?“
„Ano.“
„Tak vězte, že tu v okolí není jediná!“
„Ježišmarjá!“
„Bydlíte tu sama?“
„Ano.“
„Tak si sbalte nejdůležitější věci a jděte na autobusovou zastávku, už tam na vás čeká autobus. Ale rychle, máme málo času.“
„Ano, pospíším si.“
„Dobře, já na vás počkám před dveřmi“.

Když válečník dorazil k domu Dvořákových, viděl jenom jeho siluetu, jak se po ní hemží stovky asi metr dlouhých pavouků. Rodina, čítající dva dospělé a dvě děti, byla nejspíš uvnitř. „To bude práce jako stvořená pro čarodějku“, řekl si válečník pro sebe.
Čarodějka napřáhla hůl směrem k domu a pomalu k němu šla. Z hole začalo vycházet slabé červené světlo. Válečník mezitím odběhl k poslednímu domku.

Desetiletá Jana otevřela okno. Bylo pozdě v noci a ji vzbudilo jakési podivné šramocení za oknem. Šla tedy za maminkou do přízemí, vzbudila ji a přivedla nahoru.
„Ale jdi, to se ti jenom zdálo“, chlácholila matka dceru,“ za oknem nikdo není – podívej.“
Matka otevřela okno a podívala se dolů. Tam uviděla, jak na stěně visí obrovský pavouk a natahuje k ní svá hnusná kusadla. Vykřikla a rychle zavřela okno.
„Pojď!“, popadla dceru a běžela vzbudit syna. Vytáhla ho z postele a odvlekla do přízemí ke dveřím. Pak odběhla vzbudit manžela. Ten jí nejprve nechtěl uvěřit, ale pak se podíval na okno do ložnice a uviděl tam siluetu obrovského pavouka. Ihned vyskočil z postele, popadl nejdůležitější věci, sebral rodinu a vyběhl do chodby ke vchodovým dveřím. Ze sklepa se začínalo ozývat škrábání a rachtání. Otec rodiny chtěl vyběhnout vchodovými dveřmi ven, ale zjistil, že ty jsou už beznadějně obleženy pavouky. Měl co dělat, aby se nedostali dovnitř. Jediný další východ z domu vedl přes sklep.
„Jsme v pasti. Jsou všude!“, konstatoval otec. Rodina se schoulila k sobě. Jana se rozplakala.
Přes skleněnou výplň vchodových dveří začalo do předsíně najednou přicházet načervenalé světlo. Byly vidět siluety pavouků držících se na dveřích. Světlo začalo pomalu sílit a pak rodina zvenku zaslechla nepřirozeně hluboký ženský hlas. Říkal:

Elder aj ferto véri tál,
mementi quisto fári nál,

el torro firen dómine,
mi merte tore vivine!

Zablesklo se a země se zatřásla. Bylo slyšet ošklivé pištění, z něhož běhal mráz po zádech. Pode dveřmi začal do místnosti pronikat kouř. Pak se ozvalo cvaknutí, jak se odemkl zámek a dveře se pomalu samy otevřely. Ve dveřích stála postava a v ruce držela hůl, z níž vycházelo ono načervenalé světlo. Spěšně vešla dovnitř a došla až k nim.
„Musíme odtud rychle zmizet“, řekla čarodějka.
„V tom s vámi naprosto souhlasím.“ odpověděla paní Dvořáková.
„Tak tedy jdeme!“, odvětila čarodějka a opět tím podivným hlubokým hlasem řekla:

Di flamo suen!

Z hlavice hole vyšel červený záblesk a všech pět lidí obklopila velká červeně zářící koule.
„Za žádných okolností se nedotýkejte stěn!“, varovala je čarodějka, „Jdeme!“
Pak pomalu vyšli před dům, pokrytý pavouky. Právě včas. Pavouci prolomili okno v Janině pokoji a dostali se dovnitř. Když našli pokoj prázdný, prorazili dveře a vrhli se dolů po schodišti, kde spatřili svou kořist. Paní Dvořáková vykřikla a chtěla utéct, čarodějka ji však chytla za rameno a zadržela. V tu chvíli pavouci doběhli až téměř k nim, avšak když se první z nich dotknul červené koule, která je obklopovala, byl spálen na prach stejně tak, jako jeho druzi chvíli po něm. Čarodějka šla pomalu dál a s ní i její svěřenci. Pomalu došli až k autobusu. Ještě na ně cestou zaútočilo několik pavouků, ale všichni shořeli jako troud, když se přiblížili příliš blízko.

V podkroví domku naproti paní Horákové byla právě oslava v plném proudu. Alkoholem se nešetřilo a tak teď – pozdě v noci byli všichni již notně pod parou. V domě bylo šest lidí – dva muži a čtyři ženy. Nahlas hrálo rádio a z domu se chvílemi ozval křik. Mladý majitel domu byl natolik rozptýlen oslavou (a vínem), že zapomněl zamknout vchodové dveře. Toho využila tlupa asi deseti skřetů, kteří pronikli dovnitř a rozmlátili v přízemí všechno, co jim přišlo pod ruku. Pak ale objevili v ledničce hromadu jídla a vína, takže ihned zanechali rabování a začali se věnovat obsahu ledničky. Když pak za chvíli šel jeden z oslavovatelů dolů pro další láhev vína, narazil v kuchyni na tlupu hnusných stvůr, oblečených do cárů rudé látky, přes kterou měly přehozená rezavá kroužková brnění, jak sedí na zbytcích rozmláceného vybavení kuchyně. Na hlavách měly přilby s rohy a na zemi se válely jejich zahnuté šavle.
Oslavovatel sebou trhl a vykřikl. Toho si ale všimli skřeti, otočili se k němu a začali na něj taky řvát, protože byli všichni už také notně pod parou. Pak sebrali ze země svoje šavle a potácivě se pohnuli směrem k oslavovateli. Ten se ozbrojil kusem rozmlácené židle. Pak se rozmáchl. Skřetí krev zbarvila stěny kuchyně.
Nebylo to však způsobeno ránou židlí. To, co způsobilo skřetovu smrt, byl velký obouruční meč v rukou urostlého válečníka, který se před chvílí vplížil do domu a pak podle skřetího křiku dostal až do kuchyně. Válečník jedním mocným úderem přeťal dva skřety vpůli. Potom podobným způsobem skoncoval s dvěma dalšími a pak zatočil i s ostatními.
Mezitím se oslavovatel probral ze šoku a přetáhl židlí nejbližšího skřeta. Ten se s přiblblým výrazem ve tváři skácel k zemi. Bylo po boji. Všichni skřeti byli mrtví a stěny kuchyně dokonale nabarvené na červeno.
Alkohol v žilách oslavovatele však opět zapracoval a ten z naprosto nepochopitelných důvodů zaútočil židlí na válečníka. Dostal takovou ránu jílcem meče, že se svezl k zemi mezi skřety.
„Tihle lidé jsou opravdu milí.“, pomyslel si válečník, když se v horní místnosti setkal s podobným chováním. Odhodil tedy svůj meč a „ručně“ poslal svého soka proti protější stěně. Ten dopadl na jednu ze svých společnic a oba klesli v bezvědomí k zemi. Zbylé dvě „bojovnice“ válečník hravě zvládnul a svázal kusem prostěradla, které našel v místnosti. Pak stejně tak učinil i s ostatními oslavovateli. Dvě dívky, které byly při vědomí, válečník odvedl svázané k autobusu a ještě si přitom přehodil třetí dívku přes rameno. Pak se spolu s elfem vrátili pro poslední dívku a dva muže.
Když se vrátili k autobusu, zjistili, že všichni už jsou zpátky živí a zdraví. Složili tedy všechny oslavovatele na zadní sedadla a k nim posadili i dvě svázané dívky. Všechny věci obyvatel Cikánky naskládali na plošinu pro kočárky a k nim se postavil pan Dvořák, aby je pohlídal, kdyby náhodou padaly. Zbytek rodiny Dvořákových, paní Horáková i dva cestující se posadili do střední části autobusu. Všichni tři hrdinové se posadili dopředu k řidiči, ten se otočil dozadu a zeptal se: „Připraveni? Můžeme jet?“.
„Ano.“, ozvalo se vícehlasně z vozu.
„A hoďte sebou.“, dodal válečník.

„Příští zastávka – Řeporyjské náměstí“, ozvalo se provokativně z reproduktoru a autobus se rozjel. Na hodinách svítil čas 0:45, což znamenalo, že mají ještě pět minut na to, aby se dostali pryč.
V těchto místech už údolí nebylo tak úzké a cesta byla rovnější, takže autobus nabral trochu větší rychlost. Teď se hnali po úzké silničce téměř „osmdesátkou“, což bylo na hranici možností historického stroje 5652 dopravního podniku v Praze. Po pravé straně silnice se opět objevila skála, když přejeli těsně k jedné straně údolí. Pořád jeli velmi rychle, když tu náhle před autobus skočil jeden velký pavouk. Řidič ani nebrzdil. Autobus smetl pavouka z cesty a odhodil ho na blízký strom. Přední sklo vpravo od řidiče pokryla hustá zelenožlutá krev. Naštěstí pavouk na voze nic nepoškodil, takže mohli pokračovat dál. Na hodinách svítilo 0:49.
Skála po pravé straně zmizela a silnice se znatelně rozšířila. Autobus plnou rychlostí vyjel z údolí do rozlehlých polí okolo Řeporyj. Když přijížděli na křižovatku se silnicí na Ořech a Slivenec, otřásl zemí obrovský výbuch. Autobus dostal smyk, až se otočil předním sklem k údolí. Díky tomu měla celá osádka vozu možnost vidět, jak se nad údolím zvedá do výšky ohnivý hřib, jako při atomovém výbuchu. Další ohlušující výbuch. Hlava hřibu se na obloze rozprskla do stran jako gigantická rachejtle. Největší část se ale obrovskou rychlostí zřítila zpět k zemi. Chvíli nebylo nic vidět. Pak se ale z údolí vyšvihla ohnivá stěna, která s ohromující silou a rychlostí pálila vše, co jí stálo v cestě. Šířila se všemi směry. Už byla docela blízko autobusu, asi padesát metrů. Najednou se začala zmenšovat, až úplně zanikla, jako vlna v moři. Zastavila se deset metrů od autobusu. Pak se na obloze zablesklo a začalo hustě pršet. Všichni s vytřeštěnýma očima zírali do tmy venku. Řidič se štípl, jestli se mu to nezdá. Pak kývl na elfa, sedícího na předním sedadle. Všichni si nahlas oddechli. Tuhle noc jim byl čert dlužen.

Řidič zapnul vysílačku a promluvil:“Volám KGX-6, tady 256 první, máme tady problém …..


Stáhout povídku (31 kB)
Basnik, 2002, Praha

Komentáře ke článku

Zatím zde nemáme žádný komentář. Ale můžete nějaký hezký přidat ;)

Přidat komentář




:-) 
:-( 
;-) 
:-P 
:-O 
více smajlíků >
 


Rajče Youtube

Co se chystá?

Rubriky

Archiv

Odkazy

Rádio Černá hora Hrady.cz Order of the Stick OOTS.cz